Na přelomu milénia a před ním byly doby, kdy jsme všechny kapely, které se jen trošku předvedly technickou zručností, snad až bezvýhradně hltali. Přes pevnou linku jsme si volali jejich jména a na koncertech, pokud jsme si nahrané kazety či pak v lepším případě pálená cd již poštou neposlali, nahrávky vyměňovali. Hledat je lupou. Dnes postupem doby a nejen dostupností internetem zas nastal čas, kdy hledat prakticky není třeba, vše je dostupné, navíc takto hraje kdejaká sebranka, a to nutně ani nemusí jít o technickou muziku. Doba postoupila vpřed, postoupil jsem i já a už to každýmu nežeru, nikoho neadoruju. Do prototypu nových a nahypovaných kapel ale rozhodně nepatří tito švédští matadoři (ne, Incurso není jejich první album, kapela funguje od roku 1997). Spawn Of Possession díky šestileté odmlce tak pro mladší ročníky možná budou i novou kapelou. Podstatná je ale hudba, vylučuje je něco z řady?

Po prvním poslechu by se náctiletí či v technické muzice nedlouho ponoření mohli domnívat, že Spawn Of Possession kopírují Němce Obscura, s nimiž aktuálně jedou evropské tour (neděle Black Pes!). Jenže zapomenout nelze jeden fakt. Zatímco chlapci z Obscura se svou nynější tvorbou (Cosmogenesis 2009, Omnivium 2011) ještě prděli do plenek, SOP byli už o několik kroků napřed. Na kontě již měli plný Cabinet (2003) smrtících pomůcek. Toto album je učebnicový příklad tech bdm (technického brutal deathu), jehož vkladu zajímavých melodií na úkor úbytku brutality a čistého zvuku využilo především album následné. Noctambulant (2006) – kabinet do poslední rekvizity vyklizený, jen zhasnout a šup do nočních dobrodružství.

Incurso po šesti letech přináší pozměněnou sestavu. Na base je nově šílenec Erlend Caspersen a je to poznat. Basa po celou nahrávku je nádherně slyšet, nikde nepřečnívá, ladí s kytarami, má nechemický, měkčí zvuk hry prstů a Caspersen předvádí, že je na správném místě, protože jeho vybroušený styl se k SOP hodí. Změna nastala i na druhé rytmické pozici. Dennis Röndum, který již pouze zpívá a jde mu to (místy je fakt pekelnej), Henrika Schönströma - stejně jako v mezičase Richarda Schilla - určitě řádně hlídal, aby zachoval styl předchozích desek. To se povedlo a bubny jsou dokonce ještě zběsilejší, zvratovější, střídají se často tempa, hrají rychle. Celkově asi Henrik > Denis > Richard. K jejich zvuku se ani nemá smysl vyjadřovat. Co ale dělá muziku Spawn Of Possession, jsou kytary a zde je změna nepřehlédnutelná. Minimálně co do bookletu. Jonas Bryssling někde zanechal Jonase Karlssona, který dosud měl na starosti veškeré leady a přibral k sobě Christiana Muenznera právě z Obscura, bývalého z Necrophagist. Nevím, zda se Muenzner vůbec podílel na tvorbě nebo dohrál jen sóla, ale na SOP to z hlediska riffingu poznat není.  Kytary stále stojí pevně na místě, naopak přitvrdily a nakoukly zas do Cabinetu, takže Incurso je oproti Noctambulant tvrdší, i když jeho rukopis udržuje, a zas se jemně vrací k brutálnějším postupům a táhlejším liniím. Je údernější, zlejší, snad je to zpětným příklonem k brutalitě, neurotičtější, nariffovanější (Servitude of Souls) i přesto, že se album může zdát střídmější v celkovém tempu, což způsobují delší skladby a občas ne úplně natlakované, popuštěnější pasáže. To ale není na škodu. Deska tím dostává dynamiku. Jsem hlavně rád, že SOP šest let nespali zbytečně a nepřipravili nám Noctambulant2 a že je zde několikero nových postupů. Vemte si jen téměř desetiminutovou The Evangelist. Cože? 10min. song v tech deathu? Ale jo. A naprosto s přehledem! Práce kytar je na albu vůbec místy obdivuhodná. Vše je do detailu zaranžováno, kytary se proplétají a doplňují, navazují na sebe. Jejich zvuk, ale celé nahrávky, se ještě více pročistil, ale přitom mu nechybí spodky, takže jakýkoli slam (zásek) má potřebnou hloubku, všechny vyhrávky, kterých je snad ještě více než v minulosti, jsou zřetelné i v těch rychlostech. Vyhrávky.. Melodie byla u SOP vždy důležitá a výrazná, ale nikdy nešla za hranici přihřátosti (to abych nemusel použít termín teploťáctví). A v případě Incurso jsem se tohoto lehce obával účastí Muenznera. Naprosto neoprávněně. Ne, nedal totiž Spawn ani za mák svého, nikam nic nezasel. Dirigent Bryssling vše ukočíroval. Samozřejmě teď mluvím o riffech, ne o sólech, z kterých Muenzner sice místy úplně stříká, ale jeho heavy styl přizpůsobený xichtu SOP jde kapele naproti. A pak jsou zde i momenty, kde byste ho vůbec netipovali - že by tedy Bryssling nahrál i sóla?

A teď něco pro ty, pro něž jsou Spawn Of Possession novými. SOP hrají nasypanej technickej death metal, který se může řadit v bok kapel jako Necrophagist, Decrepit Birth, Visceral Bleeding, Deeds Of Flesh, Obscura, Anata, Gorod, někomu možná připomenou i Psycroptic. Ale SOP jsou Švédi, nepouštějí se do heavy melodií, ty jsou v jejich případě melodicky dost jinde, míň typický, takový nikde neuslyšíte. A v pozadí mají hrubou skálu, žádnej hrad z písku. Muzika je plná změn, přesto má hlavní a zapamatovatelné motivy, k nimž se kapela navrací, vše je domyšlené.

Spawn Of Possession svou pozici originální a skladatelsky silné kapely s Incurso udrželi, letitá očekávání ustáli. Jdou sice na ruku dnešním kapelám (poslední, trošku tenčí – hraje se v něm spíše ve vyšších tónech - song je dokonce symfo, ale žádná orchestriáda), ale se svou deskou z r. 2006 byli společně s Necrophagist jedněmi z prvních, kteří tento směr pomáhali definovat. A co víc, dokonce z něj furt vyčnívají.

PS: Škoda zdravotního stavu Muenznera, který na tour hraje jen s Obscura.

Bizzaro to sepsal moc hezky a vyprovokoval mě k sepsání alternativního pohledu na věc zvanou Incurso. Kdo bude trošku pátrat, zjistí, že Noctambulant je pro mě čistokrevná desítka. Musím ale uznat, že Spawni nezaspali, rozdíl mezi Incursem a Noctambulant je daleko znatelnější než předchozí srovnání s Cabinet.

Incurso mě jako deska docela štve. Spawni se rozhodli přitvrdit a moc jim to nejde. A to mě příšerně rozčiluje. Z uvolněné ochutnávky v podobě Where Angels Go Demons Follow jsem pochopil, že deska nebude o tom překonat Noctambulant v melodičnosti a teplotě. Odkazy na metal a Cabinet se mi zamlouvají. Jenže ouha, první poslech byl docela velkým zklamáním. Intro, ukázka, zajímavá skladba Bodiless Sleeper a pak se album začne bortit. Následují tři skladby, které se místy chtějí nadechnout, ale jsou dušeny přívalem tónů. Pořád dokola, už to začíná být to pravé, ale je to přerušeno. Chce se mi říct překombinované, ale to není správné slovo. Čím pečlivěji poslouchám, tím lepší dojem mám a určitou logiku v riffování spatřuji.

Skladby jsou hodně promyšlené a při detailním zkoumání to lze ocenit. Naopak, poslech s odstupem od detailu a s určitým nadhledem na věc jako celek ukazuje, že některé skladby jsou jako celek neúspěch. Zatímco na Noctambulant skladby plynuly jako proud melodií, pro mě naprosto přirozeně a zapamatovatelně, Incurso je změť tónů a náznaků poslepovaných k sobě (jo, trochu přeháním). Vypůjčím si oblíbenou kanadskou myšlenku a řeknu: zkuste si některé skladby z Incursa zazpívat. Nechci ho zaujatě hanit, deska je to dobrá, ale myslím, že Bryssling se zcela neuhlídal. V hlavě vlastní dítko zní jinak a autor má pro něj vždy nejvíce pochopení. Na Incursu je pár klopýtnutí, ale konec desky se zase povedeně vrací do příjemného tech deathu v podání Spawn Of Possession. Chápu, že se jedná o tech (v tomhle případě high tech, z pohledu techniky je Incurso neuvěřitelné) a příval množství tónů vyřeší lepší naposlouchání, ale fakticky se změní jen to, že hromada neznámých tónů se stane hromadou známých tónů. A nejsem si jistý, jestli pak familiárnost přinese i smysl místům, kde ho teď nevidím.

Závěrem bych vychválil poslední symfo skladbu, pro vynořování motivů z předchozích skladeb desky. Je to možná cynické, chválit symfo skladbu, ale nemohu si pomoci ;)