Už v úvodu říkám, že Noctambulant je jednou z nejlepších desek roku (kdyby nebylo jasný, mezi které se zařadí, tak jsou to bandy Negativa, Suffocation, Disavowed). Já osobně jsem na nové CD čekal asi nejvíc jak to jenom šlo. Kdo zná Cabinet z roku 2002, tak jistě ví, proč. Kam sahá historie Spawn of Possession nemám zdání, ale pro mě fakticky začíná právě nahrávkou Cabinet.

A jaký teda Noctambulant je? Rád bych odpověděl jedním dvěma slovy, ale když bizzaro napsal o Cabinetu "Ohromné! Bombastické! Orgastické! Jak osvěžující! Proudy nekonečné energie prýští z debutu tohoto švédského tělesa do mých žil!," jak jen vyjádřit, že tohle je mnohem víc? Nejen výše zmíněné, ale taky při svojí technické šílenosti, místy brutální rychlosti, divte se, jemné! Uf. Hezky od začátku.

Už je tomu několik pátků, kdy Spawni dali k dispozici dvě ukázky - Lash by Lash a By a Thousand Deaths Fulfilled. Jak už je u mě zvykem, tak jsem to při prvním poslechu moc nepobral, ale nedal jsem se odradit. A začal se těšit na zbytek. Neurotic vydání protahovali, nejprve bylo album ohlášeno na květen, později se upřesnilo na 31. května, 1. června nikde nic, až mám dojem, že se čekalo na konec tour po Evropě. Nakonec se Noctambulant uhnízdil i v mojí hlavě a tam pěkně dlouho pobude… Z Lash by Lash jsem pochopil, že Spawni ani tentokrát nebudou šlapat ledajakej metal, ani že se nepoženou za každou cenu vpřed ve stejným duchu, jak tomu nasvědčuje něco jako intermezzo po půl minuty "dvojky". Největším překvapením z Lash by Lash je fakt, jak pracují s jedním motivem a jak ho rozvádějí. Celá skladba se od začátku nabaluje a já se při poslechu nemůžu odtrhnout a užívám si, jak se to celé vyvíjí. A jedním songem to rozhodně nekončí.

První poslech komplet alba ve mě zanechal divný pocit. Nevěděl jsem, co si mám myslet, po tak dlouhém čekání. Intro Inception mně prvními vteřinami evokovalo hru Heroes of M&M, až jsem se leknul. Nu což, intro. Jedeme dál. Dvojku Lash by Lash jsem z pochopitelných důvodů přeskočil. Solemn They Wait, číslo 3, jsem též nepobral, a co bych kecal, já to poprvé nepobral skoro celý. Trojka je dost ostrá, pořád se tam něco děje, mění, píská ;-) Čtyřka (Render My Pray) už trošku zvolnila, začínám se orientovat. Krutý sólo, ostatně tohle Spawni předváděj celý album. Skladbička pěkně plyne, žádný rušení. Eve of Contempt jsem si oblíbil, i když přesně určit proč nedovedu. Určitě za to můžou ty melodie, co se z ní plíží (plížej se a plynou), hlavně ta v druhý minutě je až... K těm melodiím - Spawni i na Cabinetu hráli dost melodicky, ale cením si právě jejich nehomo melodií. Nedočkám se od nich gaymetalu jak to bývá od seveřanů zvykem. Zpomalování desky pokračuje v dalším tracku, Sour Flow. Intro mě docela vyděsilo, ale dneska je už moje oblíbená. Sour Flow je nejpomalejší z alba. Nejpomalejší neznamená nejslabší, spíš naopak, ale už teď prozradím, že se mi nepodařilo určit jednu nejlepší hitovku, i když právě Sour Flow má něco do sebe (schválně, kdo z vás má z Gorguts Obscura nejraději Clouded?). Následuje druhá z ukázek, stará dobrá známá By a Thousand Deaths Fulfilled, která albu vrací rychlost. Osmá je Dead & Grotesque, která je k nalezení na demu The Forbidden. Všichni známe, doufám. Devítka In My Own Greed má minutové intro, a celá je zas příjemně melancholicky zpomalená. Nemám rád, když se metal táhne, ale je jasný, že u SOP je mi to jedno a dokonce se mi to líbí, jak mě tenhle track pěkně houpavě ukolíbá, ale díky rychlejšímu konci neuspí. Poslední zakončovací Scorched je fakt dobrej vtípek. Ze začátku jsem nevěděl, jestli bude čtyřminutové outro, ale záhy se rozjede takovej ukrutnej fofr.. pořád nevěřícně kroutím hlavou, jak tohle stíhaj hrát. Výborně! Famózní konec!!!

Ještě se zmíním o zvuku, který si album s sebou nese. Na Cabinetu mi poslední dobou přisel už trochu vyměklý, zesláblý. Když jsem porovnával Cabinet a Noctambulant, ukázalo se, že Cabinet trpí na středy a výšky a chybí mu spodní frekvence. I když je všechno v Cabinetu čitelné, představte si, v novince je to ještě čitelnější! Nechyběj mohutný spodky, Dead and Grotesque je tak neuvěřitelně hustá, jen to srovnejte s verzí z dema. Zvukově perfektní, skvost! Mám dojem, že jsem ještě nemluvil o kytarách, jak každá usiluje o můj mozek z jedné strany, jak trhají zevnitř. Poslech na sluchátkách je zážitek. Celkově to vnímám jako kytarově vokálovou smršť.

Pokud čekáte, co albu vytknu, tak konec čekání, jdu na to. Intro Inception, vůbec nevím, proč tohle. Nehodí se mi tam. Ale koho zajímá intro? Možná si tam někdo najde slabší místa, ale tahle deska každými deseti vteřinami říká jedno: Spawn of Possession!

No co vám k tomuto ještě mám říct? SOP jsou po před dvěma lety vydaném a exkluzivním debutu zpět fakt v takové síle, že se čekání vyplatilo a kdybych dopředu věděl, že výsledek bude takovýto, v klídečku bych usedl do křesílka a ještě klidně i počkal.

Obvyklým standardem u myslících kapel bývá vývoj či alespoň žánrové posunutí. A nemůžu říct, že by to tak ani u SOP nebylo. Nejen, že se vyvinuli do nebezpečně chapadlovité hydry, ale ještě i žánrově posunuli. Důkaz? Co doslova geniální Solemn They Await? Nebo třeba akustické a až jazzem načichlé kousky v zasekávané In My Own Greed, kde si Röndum (na Noctambulant hlasově plně nahrazen Jonasem Renvaktarem) hraje si s hi-hatou a prokládá jí ridem. Když tak teď Noctambulant opět poslouchám, mám pocit, že SOP je velká masožravá, nenažraná a především pěkně vybíravá houba, protože to, co požere, je jen samá delikatesa, a tak i všechny ty její výtrusy velmi chutnaj. Musí se uznat, že Noctambulant je po všech stránkách namakanější a o dost rozvinutější Cabinet [vs1 : vs2]. Mnohem rozvětvenější, ty hustě namakaný nastavovaný technický stavebnice jsou ještě složitější a furt to má hlavu a patu. Zvuk vytříbený, nepřebuz(ň)ený, moderní (jen vzpomenu třeba poslední Textures). Navíc cením, že SOP zachovali i ty jakoby (blbě řečeno) oldschoolovější (nebo prostě 100%ně metalové) pasáže, kde je hrozná síla, a na které se posluchač, i když jich je pomálu :), může v té změti změn spolehnout a jako tonoucí se stébla chytnout, když se náhodou v té složitosti začíná topit, což se vám zprvu asi bude stávat dlouho. SOP stále nechybí mladická neurvalost a ani ta zloba z debutu nevymizela, jen trošinku postrádám Karlssonova debutní sóla, jenž jsou nyní již více šitá na míru a ne tak ujetá.

Nic to ale, jak uvádí Akh, nemění na tom, že Noctambulant každou vteřinou přestavuje moderní a stále ještě brutální a především brilantní technický death metal s citem pro výraznou melodii a dynamiku skladeb!