Všichni duševní masochisté museli být poněkud rozmrzelí, když jim tohle duo Frantíků v roce 2007 naservírovalo EP, které znělo (téměř) jako klasický black metal! Skoro, tam nahoře…mezi ušima, vůbec nebolelo! Co to jako mělo být?! Další nahrávka přichází až s rokem 2013. Jak jsou na tom Spektr psychicky dnes?

Vraťme se nejdřív ještě trochu zpátky. Spektr jsou sice opředení tajemstvím, ale personální spojitost s Haemoth, potažmo Battlehorns či Inpestae je věcí veřejně známou. A věcí známou je také fakt, že právě Spektr jsou jistým zrcadlem psyché jeho tvůrců. A že v hlavách nemají naklizeno jako v pokojíčku, je více než zřejmé. Debut Et Fugit Intera Fugit Irreparabile Tempus v roce 2004 vše načal a Near Death Experience o dva roky později plynule navázal. Nervózní mix ambientních a industriálních pazvuků byl zakován do tradičního, špinavého, blackmetalového zvuku a navíc tu hrál svou roli také hráčský um, což v tomhle druhu hudby nebývá zrovna samozřejmostí a nutností. V roce 2007 přišlo již zmiňované mini Mescalyne, kteréž bylo nečekaně čitelné. Spektr si nadále zachovali svou tvář, leč bylo to celé takové hudebnější a tradičnější. Nyní, po šesti letech tedy vychází třetí „celovečerní“ výlet do myslí tvůrců Spektr, a pokud se někomu tahle dvojka zalíbila právě díky onomu kraťasu a předchozím výtvorům nepřišel na chuť, pak můžu říct jen jediné: utíkej a neohlížej se!

Ruchový a hlukový začátek, najazzlé bicí a klavír (vše samozřejmě zní jako ze staré desky a to asfalt ani nepotřebujete!) už u Spektr nemůžou překvapit. Ale ty kytary! V minulosti měly dost mocný (i když stále notně špinavý) zvuk, ale tady se celý nějak pokroutil a je daleko nepříjemnější. Nepochybuji o tom, že to byl jasný autorský záměr. Poznávacím znamením Spektr jsou opravdu výživné bicí, které si zachovaly svou hravost, a člověk v nich může hledat jistou oázu člověčenství. Jinak vás ty kytary řežou a pálí, a když na chvíli zmlknou, tak to kolem vás všechno praská a vrní a duní a chvěje se… Takže jste nakonec vděční, že jsou zpátky aspoň ty kytary (i když pořád tak pokřivené a nelidské).

Spektr se na téhle nahrávce nadobro vzdali veškerých vokálů. Jedovatému skřehotu ze starších děl je tedy odzvoněno a průzkumem příčin a mechanizmů vzniku vývojových vad provází maximálně tak nějaký ten filmový monolog. Tím se celé dění přesunulo vícero k jisté soundtrackovosti. Z moře neklidných, nervních a rozechvělých myšlenek (ambiencí) se vynoří záchvat blackmetalové agónie, která je svým způsobem vždy pevným bodem v tom celém uzlíčku neklidu. Relativně pevným bodem. Když pomyslíme na ty pokroucené plochy, na nichž se lze jen stěží udržet. Pokud rádi snídáte s doktorem Mabusem a večeříte u Begotten, potom se budete při poslechu Cypher cítit jako doma.

Nezdá se tedy, že by se tvůrci za ty roky nějak vyklidnili. Jejich komentář v promo-materiálech zní dostatečně uvědoměle a nepochybuji o maximální promyšlenosti jejich výtvoru. Přesto se mi samotnému po tom krutějším a tradičnějším zvuku trochu stýská. Ale je zbytečné se tím zatěžovat. Takhle to stvořitelé chtěli. Nebo možná je lepší použít slovo „cítili“. A to pozor. Ne, že by to místy pořádně nesypalo! Ona je to občas i pořádná mela. Jen místo nějakých těch melodií se neustále něco kroutí a chvěje… tedy něco… struny myslím. Nervy napjaté jako struny. Nebo stejně tak prověšené a vytahané…

Každý, kdo se rád přehrabuje v lidském psyché a nebojí se nahlédnout do jeho nejšpinavějšího suterénu (ať už díky knihám, filmům nebo právě hudbě), by si měl udělat chvilku a Cypher si vyslechnout. Je to strašidelné, studené a zneklidňující. Nedá se to konzumovat vždycky, ale o to zajímavější to pro leckoho může být. Sám se v novince trochu ztrácím a starší běsy jsou mi o něco bližší. Cypher se však kouše trochu složitěji, tak mu je třeba věnovat trochu víc trpělivosti. Stojí za to zkusit třebas sluchátka a tmu…