Debutové album kanadských Spiritbox vzbudilo na internetu docela velký ohlas. Nejeden prestižní server tasil vysoké hodnocení a posouval titul Eternal Blue mezi highlighty letošního roku. Samozřejmě to lze považovat za šikovné promo a je třeba brát hodnocení s rezervou, přeci jen kombinace ženského vokálu a tvrdšího metalového základu na scéně není nic nového. Album se však umísťuje vysoko i v různých prodejních i neprodejních žebříčcích, takže na něm asi něco bude. A byť se mi to zpočátku nezdálo, tak po detailnějším rozboru musím uznat, že skutečně je.

Na první poslech nepostřehnutelná originalita Spiritbox spočívá především v tom, že se kapela nebojí akcentovat popovou složku svého mixu a nejedná se tak o klasický a provařený formát žena vamp plus vlasatí tvrďáci s kytarami. Nástrojové obsazení je sice totožné, ale Spiritbox navzdory tomu nepůsobí jako tradiční metalová kapela a to nejen skrze image, ale i skrze hudbu. Zapomeňte tedy na Arch Enemy nebo Nightwish, tady to funguje jinak. Tvrdé kytary a bicí sice burácí, ale než aby rozjížděly tradiční metalové hoblování, tak spíše přitvrzují popově stále laděnou linku, která tím dostává masivnější zvuk a razanci.

Na albu je hodně samplů a elektroniky a celá kolekce tak více působí jako producenty vyrobený produkt než jako zapálený underground. Tuto skutečnost se ale kapela nesnaží nijak zakrývat. Studiově vytuněná produkce je zde však díky své kvalitě jednoznačně plus. Nebál bych se v souvislosti se Spiritbox použít ani označení nu metal a přirovnat je k Linkin Park, kteří dělali svého času podobnou muziku. Je sice pravda, že toto připodobnění se na metalové scéně rovná polibku smrti, doufám ale, že bez předsudků hodnotící posluchači kvalitu Eternal Blue docení.

Osobně jsem si prošel s albem cestu od prvotního odmítání přes trpěné „něco na tom je“ až po obdiv a uznání koketující s deskou letošního roku. Postupem času jsem samozřejmě vychladl, ale stále album beru jako nadprůměr a důvodem mého uznání jsou hlavně detaily. Když se totiž v jakémkoli songu zaměříte na všechny ty zvuky kytar, efekty, samply plus také na baskytaru, která je mimochodem na albu výborná, musíte výsledek ocenit. Po aranžérské, produkční a zvukové stránce absolutní top. Plus výborný ženský vokál. Zde prosím vzít na vědomí to slovo ženský, protože frontmanka, byť občas zařve, většinu času opravdu krásně zpívá. Výsledkem je pak hudební dílo, které sice postrádá pro metal nezbytný punc špinavého undergroundu, ale přesto je nadstandardně kvalitní.

Krom uvedených technických parametrů jsou zde ale dobré i hudební nápady. Melodické linky v Halcyon, Secret Garden, The Summit anebo Constance jsou sice cukrkandlově sladké, ale v kombinaci s tepající hudbou parádně sedí. Podle mě je toto velmi důležitý aspekt, a sice že vokálně orientovaná nahrávka má instrumentálně zajímavý podklad obsahující zručné muzikantské finesy, protože ji pak nelze jednoduše odzívnout jako lacinou komerci. Poslyšte třeba v The Summit tu basu anebo groove rytmus v Secret Garden. Toto v podobných numetalových zpívánkách nenajdete. No a pak je tu taky pár docela tvrdých songů, viz třeba Holly Roller anebo Silk in the Strings, které tu pop selanku docela rozbíjejí. Ona nakonec reference v životopisu Spritbox, že jde o členy ex-Iwrestledabearonce, o něčem vypovídá.

Ve finále jde tedy o docela kontroverzní desku, která není pro každého. Ne díky extrému, ale naopak díky absenci extrému. Ortodoxní black-death-thrasheři vyhněte se ji určitě obloukem. Milovníci disonantního či špinavého zvuku jakbysmet. Pro takové bude album nejspíš těžko zkousnutelné, umělohmotná komerce a já nerozporuji, že to není z velké části pravda. Pořád je tu ale druhý pohled, který mi říká, že vůbec není na škodu, když nějaká kapela sebere odvahu a uchopí žánr trochu jinak. Pořád je tu totiž velká skupina mladých, anebo novým věcem otevřených posluchačů, kteří takto moderně pojaté metalové album ocení.