Post-rock, rozmanitý žánr. Buduje atmosféru, nabízí vstup do říše snů, do rozměrů hudby mimo její jednoduché a povrchní vnímání. Umění, ze kterého se, tak jako z jiných žánrů, stal fenomén, leč se tu, řekl bych, nejedná o úplně masový zájem. V jeho tajích nalezneme mnoho průměrných kapel, kapel kopírujících legendy žánru, nebo interprety striktně se držící v omezujících šablonách. V tomto ohledu je post-rock podobný jako žánry ostatní. Pokud se však člověk rozhodne prozkoumat tento pestrý svět pod mikroskopem, nalezne velké množství zajímavých forem života. A tak tak činím, a díky tomu jsem objevil Spurv.

Spurv hrají instrumentální post-rock s přesahem k metalu, ale zajímavější je, že pocházejí z Osla, a severský post-rock jsem ještě nikdy předtím neposlouchal, alespoň ne ten norský. A tak se nabízela otázka, bude se v něčem lišit? Bude čerstvý a něčím specifický, nebo to bude obvyklý standard? Správně je v podstatě obojí. Hned vysvětlím.

Spurv se dali dokupy v roce 2011 a na kontě mají tři desky. Norské instrumentalisty jsem vlastně objevil díky festivalu Dark Bombastic Evening, který je zaměřen na atmosferické a převážně temné žánry. Velmi mne zaujala jedna píseň v živém podání, jíž Norové hráli ještě před vydáním novinky Myra, a na ní platí za asi největší hit. Tak jsem objevil festival v magickém Rumunsku, na který bych se moc rád jednoho dne vypravil, a podle mého také jedno z nejkvalitnějších post-rockových jmen, jaké se na současné undergroundové scéně nachází. Alespoň tedy pokud vezmu v potaz mladší kapely moderního post-rockového střihu.

Post-rock v podání Spurv dýchá severskou melancholií a vzdušností. Jakoby posluchač procházel divokou, ponurou, norskou lesní krajinou a ošlehával jej chladný vítr způsobující příjemné a svěží mrazení. Stejně tak jako na syrovém přebalu vnímám lásku k přírodě, která je zachycena mladou dívkou objímající jelena v lese, tak i v písních Spurv cítím lásku v hudbě, k umění, přírodě a svojí zemi. Melancholie zastupuje pocit odloučení od společnosti, samotu. Ona láska naopak dává pocity pozitivní a povznášející, a tak Myra nabízí hned několik nálad, přičemž se určitě nejedná o smutnou či depresivní nahrávku, ale určitě ani o veselou, nebo energickou. Taková… pozitivní melancholie. Jinak to popsat nejde.

Spurv na Myra pečlivě budují atmosféru pomocí epických i tiše rozmlouvajících pasáží, jež jsou hloubavě prokládány tak, že posluchač má pocit jedné výpravné skladby, která se line ke svému cíli jako rozbouřená řeka. Ale začínáme od pramene, potůčku, tok se tu a tam rozbouří, pak zase steče do mírumilovnějších míst. Struktury skladeb se skládají z klasicky post-rockových, vrstvených melodií, které k posluchači šeptají ze všech směrů, v tomto Spurv určitě nepřesahují mantinely. V podstatě se drží dnes již známých postupů a šablon, ale melodie jsou neotřelé, překvapivě krásné, až dojemné, a okamžitě vám uvíznou v hlavě. Tím chci říci, že vám Spurv jasně definují moderní post-rock (drobně metal), ale nevybavíte si žádná jména, která by vám Norové více, natož okatě připomínali, alespoň jejich jednotlivé melodie. Naopak je poznáte vždy. Do zvuku zapojené trubky a smyčce v tomto žánru také nejsou úplně novátorské, viz. Overhead, The Albatross. V tomto případě prostě jde o tu norskou náladu, kterou Spurv dovedou vykouzlit, a ta není v této odnoži hudby úplně typická. Minimálně se tu jedná o čerstvý impuls, snad ho posluchači zaznamenají.

Výše jsem psal slova o post-rockové hitovce, no a nyní se k ní vracím kvůli udání příkladu. Fra dypet under stenen je skladba, jež má tak specifickou ústřední melodii, že jí nemohu dostat z hlavy a pouštím si jí pořád a pořád dokola. Kytarové linky jsou jemné a kolíbají se přes sebe navzájem, staví majestátní melodii, která zní sama o sobě naprosto uhrančivě. Uši i smysly jsou zde přitahovány jak kov k magnetu. Kompozice následně vygraduje a má přesah až do metalového zvuku, aby se následně vrátila k úvodní hymnické melodice. Jakoby vás v ní Spurv vítali ve svém království listoví a silných kmenů. Moc se mi líbí tenhle balanc na hranicích rocku a metalu. Spurv sice využívají typicky “natahované”, atmosferické kytarové linky, které některým odpůrcům žánru přijdou jako cukrdlinky, ale v tomto případě se nejednou dočkáme pořádného hrábnutí do strun.

Norskou povahu nahrávky nejvíce vyjadřuje čtyřka Hviler bekkenes sang. Kompozice je uvedena trubkami a smyčci, aby jí následně podeběhly zkreslené, jemné poryvy kytar. Následně listoví profoukne jemný vánek něžných kytarových melodií, přičemž si s vámi skladba nenápadně pohrává jako podzim s barvami korun stromů. Absolutním vrcholem desky je poslední věc Allting får sin ende, også natten, která začíná německy mluveným úvodem (proč němčina nevím), přičemž skladba udržuje posluchače v napětí gradacemi, které jsou ale utnuty dříve, než ke gradaci ve výsledku dojde, a nakonec skladba exploduje nabalením dalších smyčců a trubek s ještě zintenzivnělou naléhavostí hlavní melodie.

Spurv prostě nahráli desku, která profoukává současný post-rock severským větrem. Myra je láska k přírodě, láska k Norsku a k hudbě samotné, a tak z muziky číší radost a pozitivní, hymnická nálada. Zároveň desku vnímám jako odloučení, samotu a odtržení se od společnosti, z čehož plyne jistá dávka melancholie a posmutnělosti. Spurv balancují na hranici pozitivna a melancholiky, k čemuž využívají atmosféru severu, tradiční postové, ovšem neokoukané melodie, autorské a hlavně nádherné, a dechové nástroje (trombon) se smyčci, jimiž na plátno přesně vykreslují norské lesy. Hudba na Myra působí jako stékající řeka, která se tu a tam slévá do mírnějších vod, aby se následně rozbouřila a protékala přes ostré kameny. Divokost i krása norské přírody!