Až budeme v dědkovském věku listovat ročenkou a prohrabávat hudební nosiče, možná si řekneme, že ten ročník 2017 nebyl na death metal zas tak slabý. Desky vydávají staří známí Dying Fetus, Origin, ale i služebně starší spolky - Incantation, Immolation, zmrtvýchvstání zažívají Broken Hope, cosi kutí Morbid Angel a konečně – další desku vydávají Suffocation. I těmto stylotvůrcům se nevyhnulo personální zemětřesení. Kytarista Guy Marchais to po 13 letech v kapele zabalil, přestěhoval se k přítelkyni do Jižní Karolíny. Podle jeho slov ho časté cestování do New Yorku a zpět vyčerpalo. Výsledkem toho všeho bylo, že na album kreativně nepřispěl takřka ničím. Poté, co na hraní rezignoval Dave Culross, za něj hbitě zaskočil všudybyl Kevin Talley. A tak se zdálo, že pro Suffo nahraje svou první desku. Leč nestalo se. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se pětadvacetiletý bijec Eric Morotti. O rok mladší Charlie Errigo vystřídal Marchaise. Kdyby tu nebyl ikonický Frank Mullen, byli by to vlastně ještě Suffocation? Těžko říct.
Jenže když si pustíte …of the Dark Light, na personálie hnedle zapomenete. Ansámbl jede podle mašinfírera Terrence Hobbse, kterému zdatně sekunduje drtič tlustých strun Derek Boyer. Téhle dvojce je jasné, že jakýkoli větší úkrok stranou by znamenal ztrátu tváře Suffocation, kterou poznáte mezi stovkami skupin stejného zaměření. „Na experimenty máme maximálně deset procent prostoru, jinak se držíme zavedených pravidel,“ říká Boyer. Osmý zářez Suffocation ovšem ukazuje, že k dílčím změnám došlo. A to i přesto, že se kapela, vcelku pochopitelně, drží jako švec svého kopyta.
Deska je sice tempově variabilní, leč sám Hobbs připouští, že díky Morottiho práci skupina celkově zrychlila. Když si poslechnete kobercové sypačky v Your Last Breaths, trkne vás to hned - takhle rychle nikdy Suffo nehráli. To ovšem neznamená, že klepačky dominují od prvního do posledního tónu tak jako třeba u Origin. Právě naopak, osm nových věcí plus znovunahraná supervražda Epitaph of the Credulous jsou neuvěřitelně variabilní. Rytmem, atmosférou, střídáním stylů.
Zřejmě i kvůli absenci Douga Cerrita a Chrise Richardse byly všechny poreunionové desky přímočařejší než první tři fošny ze „zlaté éry“. V tomto ohledu jakoby se Hobbs a spol. na novince vraceli až do let devadesátých. Suffo vás sice nikdy nesmetli na „první dobrou“, ovšem tentokrát je prokousávání se deskou kvůli její prokomponovanosti náročnější než kdykoliv předtím. Pokud to vezmete skladbu po skladbě, zjistíte, že každá se od těch ostatních odlišuje a zdůrazňuje jiné elementy jinak komplexní hudební tváře Udušenců. Otvírák Clarity Through Deprivation spolu s titulní věcí spojuje originální kompoziční fígl; první půle je jako na horské dráze, střídá se tu jeden riff za druhým, pak ale kapela najede na úplně jinou kolej. Po dvou minutách přijde s totálně uzemňujícím slamem, který v různých formách hraje až do konce skladby. Naopak druhá The Warmth Within The Dark (spolu se sedmou Some Things Should Be Left Alone) je se svou lineární kompozicí (žádný písňový vzorec typu sloka-refrén) návratem až někam k Pierced From Within. V té písni je všechno - v první třetině valivost Despise the Sun, v druhé zauzlené sypačky se stop-timy a supertechnické momenty, až vše nakonec vyvrcholí špinavou oldschoolovou rubanicí.
Co ale dělá Suffocation jedinečnými? I přes komplikovanost to jsou docela čitelné skladby. Například Your Last Breaths je jasný hit, jehož ústřední slam se stane koncertní jistotou. Celé album prostě nabízí úplně všechno, vezměte si takovou Return to the Abyss: Od úvodní thrashové drbárny přes špinavou crustovou pasáž až k BDM slamu, který trhá hlavy. Deathmetalová historie shrnutá do několika minut.
Suffocation dokážou umně nakombinovat a přesně dávkovat všechny potřebné ingredience. Všechny skladby jsou srozumitelné, nikdy nejde jen o přetechnizovaný BDM kolovrátek ani o typickou tupa-tupa starou školu, nebo novější formy extrému (zdůrazněné třeba sweep pickingem). Suffocation se sice vyvíjejí minimálně a jen na svém malém dvorečku, v jejich případě to však nevadí. Prostě umí hrát jen sami sebe. Budete jim vyčítat, že letošní titulní věc začíná skoro navlas stejně jako Brood of Hatred?
Je proto velká škoda, že si kapela nedokáže vytvořit lepší zvukový kabát. Je zvláštní, že skupina, která se na koncertech pyšní nejbrutálnějším možným soundem, vydává tak produkčně nedomrlé desky. Blood Oath, eponymní „černá“ deska z roku 2006, na níž kytary šustí jako krepový papír, ale i Pinnacle of Bedlam s vyčištěným metalcorovým zvukem. Potlačené kytarové středy si lze na …of the Dark Light vytáhnout v ekvalizéru, stejně jako basy, nicméně s plastovým zvukem bicích tolik typickým pro hudební extrém 21. století toho mnoho nezmůžete.
I přes vyřčené nedostatky a slabší výraz jinak ovšem stále výjimečně artikulujícího growlera Franka Mullena Newyorkští překvapili. Byť jde o staré známé Suffocation, jakoby jim noví členové dodali potřebný mladistvý elán. Dle mého jde o jejich nejsilnější zářez od dob Despise the Sun. Což po prvních rozpačitých posleších považuju tak trochu za zázrak.
- dobrá deska standardu hodného Suffocation, přesto mi tu něco chybí. Předchozí desky (nemyslím staré kultovky) mne dokázaly více vtáhnout v podstatě hned od začátku. Tady to chce nějak moc času… (LooMis)
- jak bylo už řečeno, další deska Suffocation, která docela dost trpí na bakelit, ale když se to překoná (na sluchátkách pro mě asi lepší), tak vyleze poctivá práce, co neudělá ostudu kultovním deskám této formace. (brutusáček)
- Parádní nášup té nejhrubější kvality, který není mým šálkem kafe. (kezir)
Vložit komentář