Hudebních comebacků, které by dosahovaly nebo přesahovaly kvality a limity let předešlých, není mnoho. Za návratem, v jehož vztahu lze mluvit o transcendentnu, o zvláštním znovuobjevení, které by tvorbu povýšilo na další úroveň stála jména jako Scott Walter, Leonard Cohen nebo Johnny Cash.

Podobnou auru s sebou nesl i návrat Swans, ansámbl Michaela Giry se přitom neobešel bez zaváhaní a letmého zklamání. Na oficiální comebackovou My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky si dnes už vzpomene jen málokdo. Dvanáctá deska nabídla na kapelní poměry krátkou stopáž, kterou sice prorážel potenciál, v úplném závěru ale zůstal prost naplnění.

Se splněným příslibem přišla až následující trilogie. The Seer, To Be Kind a The Glowing Man, toť desky, kterými se nese dříve zmíněné povýšení. Z temné a zneklidňující rockové avantgardy srší něco, co zcela nespíná na úrovni rozumu. Zvukové zdi z opresivních repetitivních rytmů a následovné katarzní zvolnění evokují zapovězený šamanismus. Posluchač nabývá dojmu, že omylem dosvědčuje ritualistickou praktiku obskurního kultu, který oplývá aspekty zvrácenosti, bolesti a děsu. Samotné síle a mámení přesto nemá šanci odolat. Dojmy se desetinásobí během živých vystoupení, kdy dirigující Gira představuje davu svůj obřad za hranicí snesitelné hlasitosti.

Po The Glowing Man následovala tříletá odmlka. V mezičase nebylo zcela jisté, zda je deska oficiální tečkou, definitivní labutí písní. Nejistotu rozčeřil singl The Hanging Man, který byl předvojem další řadovky, leaving meaning. Název desky, minimalistická povaha přebalu i vyznění první vlaštovky – vše se stalo příznačným nástinem ohledně kvalit nového materiálu. Deska si nesla zvukové figury, které naplno rozpracovávala předešlá trilogie, o jakémsi posunutí se ale příliš mluvit nedalo. Leaving meaning. tak zpětně vyznívá jako dozvuk ryzosti: vesměs dobrá deska, která upadá ve stínu monumentálních kvalit předchůdců.

The Beggar se pasuje s podobnými obtížemi, novinkou se ale nese alespoň trochu obměněný pohled, který je snad zapříčiněn neúprosně blížícím se sedmdesátým rokem Michaela Giry. Novinku obestírá pocit chátrání, aura posledních výdechů, hořká rekapitulace tvůrčí stránky i života jako takového. K nabytí dojmů není třeba hlubokých ponorů – stačí se začíst do tracklistu, ze kterého břitce tane název „Michael is Done“.

Útržky textů dojem nadále utvrzují. Frontman se osvobozuje od strachu, loučí se s blízkými, klade si otázku, zda si bude pamatovat, jak žít. Nádech smíření se rovněž odrážejí v přístupu k hudbě. Těžkotonážní nárazy střídají poklidnější plochy, vyčerpávající repetice se přenášejí do útržků textů, nejvíce pak při úvodní The Parasite s vyčerpávajícím řádkem „Come to me, Feed on me“.

Do role pomyslného vrcholu se staví skladba The Beggar Lover (Three) – bezmála třičtvrtěhodinový kolos zčásti utkaný ze sekvencí, které se ohlížejí za hudebními motivy z minulých desek. Masivní počin metaforicky odhaluje zásadní přednost i slabinu desky. Samotná smrtelnost vnáší do známých postupů nádech osudovosti, podivnou intenzitu, která vzniká z dynamiky mezi snahou o nevyčerpání tvůrčího ducha a nevyhnnutelnosti konce. Na druhou stranu je patrné, že v rámci hudby jako takové bylo to nejdůležitější vyřčeno.

Swans se ale pravděpodobně neloučí – turné z roku 2023 má nabídnout skladbu, která se na The Beggar neobjevuje. Zdá se tak, že kapelu nejspíše zastaví pouze skon jako takový, že se o skutečné labutí písni bude vědět až posléze.