Nějakou divnou náhodou se mi v hlavě sešlo pět manter z The Seer, které docela odpovídají tomu, co mě k desce napadá.
 
The childhood is over…

Po vydání návratové My Father Will Guide Me Up to the Sky se hudební svět znovu zbláznil do Swans. Zčásti šlo o čirou radost starých fans, že „jejich“ kapela znovu žije a dokonce vydala dobrou desku, zčásti o neznalé, kteří objevili něco úžasného. Ani jedna z těchto skupin očividně nevyniká kritickým nadhledem a tak se stalo, že nejrůznější lidé (mě nevyjímaje) album poněkud přecenili. S odstupem tří koncertů, dvou let a jedné nové desky je zřejmé, že opravdu zásadní jsou na My Father… jen dvě skladby: No Words/No Thoughts a You Fucking People Make Me Sick. Jak myslím poznamenal i sám Gira, My Father… trpělo určitou svázaností, můžeme říci: zbytky Angels Of Light a jejich písniček (aby bylo jasno, druhé album AOL mám rád, ale sílu Swans to prostě nemá). Právě No Words/No Thoughts ty hranice bourala formou a délkou, což poté vyniklo v jejím přibližně dvacetiminutovém koncertním provedení, ale zejména intenzitou. V téhle linii Swans pokračovali. The Seer už nějaké omezení zkrátka nevnímá. Swans zní opět naprosto svébytně a na větší části desky výrazně jinak než kdykoli ve své historii.
 
IN AND OUT!

Základem nejsilnějších skladeb (The Seer, Avatar, The Apostate a řekněme ještě Mother of the World, Lunacy a vlastně i The Seer Returns) už není riff, už to nejsou písničky, ale zvukové masy valící se k extázi. Proto je nejdůležitější rytmus, hypnotické tepání basy doplněné bicími, místy bicími a půl. Swans bývali pomalí, ale po reunionu zrychlili, už nedrtí svým nihilismem, spíš přivádějí do vytržení svou intenzitou; třeba Avatar má neuvěřitelný groove. Dvě kytary, pedal steel kytara a arzenál Thora Harrise vytváří velice hutnou zvukovou texturu, dva později zmíněné aspekty dodávají zvuku dost zajímavou barvu. Ale pozor, The Seer nepracuje s totální primitivností a nekonečnou repeticí (proto jsou ty zmínky o krautrocku trochu mimo). Jak „výplň“, tak rytmika obsahují několik vrstev, které se různě prolínají a pracují spolu. Navíc samy o sobě nestojí na místě, ale pohybují se, gradují anebo se naopak rozpadají. Často v extrémně dlouhých časech: než se The Apostate dostane k oné ultimátní basové lince, uplyne třináct minut různých experimentů a „hrátek“. Žádný prog to samozřejmě není, žádný nástroj nehraje sám pro sebe, všechno je podřízeno cíli.

Ve zbytku je pár čistých folkových písniček, které by tam vlastně nemusely být, jedna věc (A Piece of Sky) vcelku povedeně navazující na Soundtracks for the Blind, tedy zvukové plochy, které si berou své z ambientu a tentokrát i folku, a jedna poměrně agresivní zvuková koláž (93 Ave. Blues).

„Cílem je extáze.“ Ovšem druhá zmíněná skupina skladeb k ní nemíří.
 
I see it all.

The Seer rozhodně není dokonalá deska, ale taková se Swans ještě nikdy nepovedla. Snad až na Filth jsou songy dotýkající se pravdy proložené jemnou (relativně!) vatovitou izolací. Ale řekněme na White Light from the Mouth of Infinity, The Great Annihilator (tady asi nejvíc) nebo Soundtracks for the Blind to zapadalo do celkového zvuku/konceptu. Novinka měla být shrnutím třiceti let Swans, ale to shrnutí mi trochu drhne. Spíš než něco jako Soundtracks for the Blind mi The Seer připomíná Children of God: odraz k nové epoše (tehdy po těch totálních industriálních prasárnách, dnes po letech folku), poněkud nesourodý, přesto v mnohém geniální. Což samozřejmě vyvolává otázky, jaká bude další deska, respektive očekávání, že bude nehorázně dobrá a čistě exorcistní.

Nutí se otázka, co to Swans (ve svých nejsilnějších chvílích) hrají právě teď. Ovšem vzhledem k tomu, že snad nikdy nebyli tak moc osvobození od žánrů jako v současnosti, je nějaká uspokojivá odpověď nemožná. Dalo by se to opsat třeba jako „(buď dekonstruovaný) rituální (/exorcistní) (anebo anti)rock“. A pokud se oprostíme od pohledu na post-rock jako odvar z GY!BE a přijmeme místo toho definici „nerocková hudba hraná na rockové nástroje“, mohou do toho Swans klidně spadat. Navíc Gira často pracuje s gradací, a vůbec, samotní Godspeed byli Swans rozhodně ovlivněni – The Seer může být klidně víc než důstojnou tečkou za post-rockovou érou. Samozřejmě, je to hodně volný výklad a třeba by mi za to Gira rozbil hlavu.

Tomu post-rocku/“antirocku“ nahrává i úbytek zpěvu (kde ty písničkářské roky jsou). Gira míval opravdu silné texty, tentokrát však zpívá málo a značnou část jeho projevu tvoří v úvodu zmíněné „mantry“. Slova se méně podílí na efektu, hlas na zvuku, zkrátka Swans jdou na to vytržení zase jinak – chtělo by se říci „opravdovější“, čistěji zvukovou, fyzičtější cestou. Hudba a nic než hudba.
 
Your life is in my hands!

V momentech, kdy to opravdu platí, Swans zabíjí. Skoro celá první hodina desky je neustálý tlak a vytržení – poslech je fyzicky dost vyčerpávající. Pak ovšem dojde na probírání se autorovým vlastním životem a představování různých poloh jeho kariéry a tlak povoluje, aniž by byl nahrazen nějakou smysluplnou alternativou. Byl bych radši, kdyby Gira kašlal na třicet let a prostě zničil svět albem třeba kratším, ale sevřenějším a ucelenějším. Třeba to udělá příště, ale kdyby ubral z promotion, mohl prostě udělat nové album Swans, které by nebylo tak bombasticky prezentované, ale sevřenější a intenzivnější – protože Avatar nebo The Apostate, což jsou opravdu ultimátní věci, mají s minulostí společného málo, snad jen rozmáchlost se Soundtracks a intenzita s věcmi okolo Filth, ale to je dost volné pojítko.
 
GET OUT!

Nevidět Swans naživo, možná bych snadněji přijímal tu méně intenzivní část desky, ale takhle mi opravdu přijde navíc. Koncerty představují Swans jako dokonale (!) pracující těleso, které naprosto suverénně funguje právě teď, právě v této době, právě s těmi rok starými skladbami. Nepotřebují minulost.

Další věc, o které se hodně mluvilo, jsou hosté. Vyjma Lunacy nejsou nikterak významní. Swans nepotřebují cizí jména. Tohle všechno je problém přehnané propagace. Gira dal za posledních pár měsíců desítky rozhovorů, Swans jsou prostě všude. Chápu, že se Gira potřebuje uživit, ale tohle je zbytečné.

Ti Swans, které chci, jsou jen veřejným exorcismem jednoho člověka těsně před šedesátkou.

PS: A je to nejlepší koncertní kapela na světě :).