K napsání následujících řádků jsem sbíral odvahu dlouho. Vyjít na Marast s touhle recenzí je přece jenom risk, a kdybych nebyl dostatečný flegmatik, asi bych to neudělal. A i když se značným zpožděním, nakonec jsem Ležatou osmičku sepsal.

Tata Bojs je kapela, která na naší scéně figuruje jako osvědčená stálice. Tohle není až tak velký kompliment, stálicí u nás může být prakticky kdokoliv, na kvalitu nehledě. A tak se trochu divím, kde se bere popularita Tatáčů dnes, v době, kdy u nás frčí kýč a neumětelství. S tím se ale netřeba zabývat, stačí pocit, že mezi české posluchače přece jenom trochu toho vkusu zabloudilo.

V loňském roce přišli Tata Bojs s deskou, kde se, podle jejich vlastních slov, kapela nějakým způsobem snažila zkompletovat celou jejich čtyřiadvacetiletou kariéru. A aby se vyhnuli kritikám typu „vykrádání sama sebe“, nabídli nám skrytý koncept „opakování“. Navenek se tedy deska tváří jako repete všeho, co jsme od nich už mohli slyšet, ale nebyli by to Tata Bojs, kdyby to všechno nemělo nějakou pachuť. V tomhle případě dost dobrou chuť. Tatáči totiž neumí vykrádat sami sebe, nejde jim opakovat předešlé postupy úplně na chlup, na to jsou až moc kreativní muzikanti. Tohle „opakování“ má na desce spíše jen občas odkazovat do minulosti. A nejde jen o samotnou hudbu, cestičky do historie najdeme i jinde. Nejvíc se nám vrací jejich oblíbenost v samplech, francouzštině atd. Chvíli vás to vede někam zpátky do dob Futuretra, ale následně stejně vyplivne do roku 2011.
 
Už v intru rozeznáme prvky typické pro dřívější tvorbu kapely. V Progresivní jsou totiž nasamplované komentáře novinářů poté, co jim kapela nabídla k poslechu nedodělané skladby. A samplování mluveného slova nebo filmových dialogů je věc, která byla na Futuretru nebo na Biorytmech naprosto přirozená.

Následující Papírovka je koncertní paráda. Kde jinde si víc užijete Caisovo zběsilé mlácení do činelů? Chytlavá skladba, ale ani náhodou nějaká rádiová hovadinka. To by se spíš dalo říct o skladbě Opakování, klipovce, která tak trochu odkazuje na proces celé desky. Přiznám se ale, že Tatáčům sežeru všechno a „hitovost“ téhle skladby se mi jako mínus rozhodně nejeví.

Pomalejší Usínací nám kapela říká, že umí i méně hravé písně s pomalým tempem. A pokud nejste chladní šutráci, dostane vás svou atmosférou. Ale žádnou navoněnou věc nečekejte, tady se vypráví o klukovi, který ne a ne usnout. Když jste dostatečně (ne)ospalí, probere vás módní 2031. Módní doslova, protože takhle divoká věc vypravuje příběh budoucnosti, kdy bude móda hlavním krédem společnosti.

Duet Ztraceni v překladu je další ze skladeb, odkazujících do minulosti. Milan Cais si ji střihne se Zuzanou Šmídovou, která (i když není zpěvačka) zde zpívá francouzsky. A jak víme, francouzština je druhý úřední jazyk kapely, což se právě v minulé tvorbě projevuje. Ve Světové, kde se vypráví o konci světa, zase hostuje raper Vladimir518. I tady jsou použity samply študentek, vyjadřujících se k apokalypse. Stejně zajímavá je i zpověď chlapíka, jehož životní příběh se někdo rozhodl natočit na kameru, nesoucí název Filmařská.

Co se týče textové stránky, tu Tata Bojs umí perfektně. Jejich slovní hříčky totiž vypadají vedle „kulí doprava“ jako broušené drahokamy obtisknuté na papír. Hra se slovy je také jeden z poznávacích znaků kapely. Už v minulosti nám „nechtěli dávat klíny do hlavy, ale hlavu do klína“ a ani na Ležaté osmičce nic z toho nechybí. Jejich texty jsou někdy vtipné, někdy vážné, ale všechny dohromady nápadité, a i když většinou nemají hlubší myšlenku, člověk si je bude opakovat a opakovat dál. (no vidíte, jak to všechno se vším souvisí)

Typický rukopis kapely najdete tedy všude. Ani specifický zvuk vkusného popíku, který často koketuje s rockovými polohami, Tatáči neztratili. Nikam dál se neposunuli, ale to ve výsledku snad nikomu nevadí. Ustoupili spíš stranou a našli další úhel, kterým k nám vyslat tuhle nahrávku. Nahrávku muzikantsky dotaženou do úplného konce, ale zároveň hravou, i když už o poznání méně než dřív. Ten jiný úhel tak spočívá ve vyzrálosti. Zatímco ostatní články diskografie utíkají každý jiným směrem, tentokrát už svoji tvorbu kapela zkrotila a našla jí cílový bod, kde se všechny kousky této hudební skládačky sejdou a spojí. Už to není „klucíí, co kdybychom zkusili...,“ ale spíš: „pánové, jdeme na to takhle...“ Pokud jste fanoušky Tata Bojs, budete nadšeni (stejně jako vždycky), jestli ne, ani tahle deska vás nedonutí je poslouchat. Osobně mám pro TB slabost a to také díky jejich živému projevu. Koncerty Tata Bojs jsou plné vtipu, zajímavých projekcí a poctivě odehrané hudby. Naživo Tatáči neomrzí nikdy, alespoň mně se to ještě nestalo.

A jestli jsem se o některých skladbách nezmínil, není to tím, že by za to nestály. Celá Ležatá osmička je nabitá osobitou hudbou, která je vlastní jen zlomku dnešních českých skupin. Až budete mít metalu plný boty a budete chtít na chvíli trochu odlehčit, doporučuju.