Když se řekne Terrorizer, všem znalým automaticky naskočí World Downfall. Deathgrindová klasika, která se už neopakovala. O dvou následnících kultovního debutu se taktně mlčí, zpětně viděno možná trochu neprávem. Navázat na něj bylo sakra obtížné, za užití stejných hudebních prostředků ba i nemožné. Duch doby se nedá zopakovat.

Pete Sandoval to zkouší znovu. Praotec blastbeatu si k sobě vzal Lee Harrisona z Monstrosity, tedy dalšího veterána, s nímž se snaží dokázat, že na správný old school je třeba být „old“. Zbývalo najít člověka, který dodrží tradici řádně vysípaného vokálu á la Oscar Garcia. Dvojice ho našla ve spřáteleném basákovi Samu Molinovi. Terrorizer nikdy neměli stabilnější sestavu, tenhle line-up funguje od roku 2013. I to je možná důvod, proč Caustic Attack nezní jako jeho dva předchůdci, nové skladby oproti minulosti totiž nevznikaly v žádném presu jen proto, „aby to vyšlo“.

Vzhledem k personálnímu obsazení se dalo čekat, že Terrorizer lehce pohnou žánrovým kormidlem. Ten, kdo čeká World Downfall číslo dvě, má smůlu. D-beatu a punkového zápachu na albu ve větší míře není, skladby jako Sharp Knives nebo minutová titulní věc jsou spíš zpestřením celého kompletu, který je vyladěn hlavně do not klasického death metalu. Při poslechu vám automaticky naskočí Harrisonova alma mater, zejména ve středních tempech je to klasický válec, který Monstrosity umí (třeba úvod Crisis). Jenže Lee ho také prokládá grindcorovými momenty, které mají na žánr až hitový potenciál. Je v nich patřičný máloakordový primitivismus, dětinsky jednoduchá, ale o to víc chytlavá melodika. Příkladem budiž druhá věc v pořadí Invasion, jejíž hlavní riff si klidně můžete prozpěvovat v kanclu v práci. A hlavně, mistr „Commando“ je opět ve formě. Určitě se najde spousta lidí, kteří ho po konci jeho působení v Morbid Angel škodolibě odepisovali, ale Pete Sandoval i po operaci páteře ve svých 49 letech předvádí svůj letitý zaběhlý standard. Snad to není jen nostalgie, ale trademark „sypací mašiny“ je dalším důvodem, proč se ke Caustic Attack vracet. Takhle prostě nikdo nehraje. A navíc, jeho bicí krásně znějí. Zvuk je celkově vzato povedený; sice se stoprocentně nevyhýbá některým bolestem moderní metalové produkce a chtělo by to více té špíny (zejména v kytarách), ale ducha Terrorizer se dnešním „chemikům“ úplně zabít nepodařilo.

Pohled na obálku sice může značit stoprocentní návrat do 80. let, ale při pohledu na jména skladeb jako třeba Poison Gas Tsunami se člověk nemůže u autorů ubránit lehce ironického dojmu. Jak už zaznělo, trio už tentokrát nezkouší úspěch World Downfall opakováním jeho postupů ad absurdum, je to spíš takový sumář nápadů, které si už dříve vyzkoušeli ve svých domovských kapelách. O Monstrosity už byla řeč. Kromě základního kamene, kolem nějž se Terrorizer točí (d-beat a jednoduché, ale chytlavé grindcorové nápady), nelze nezmínit inspiraci v Sandovalově domovské skvadře – třeba v úvodu The Downtrodden nebo poslední Wasteland je na sto honů cítit síra Morbid Angel. Triu se taky podařilo zachytit ducha osmdesátkového thrashe (Terror Cycles je jako vystřižená) nebo anglického death metalu první půle 90. let; zavoní tu odér Harmony Corruption i dalších klasických alb této éry. Prostý comeback do roku 1988 se tedy nekoná.

Caustic Attack má vlastně jediné mínus – 44minutovou stopáž. Pět skladeb překonává 4minutovou hranici, což se ve finále nasčítá a je to zbytečně moc. Kostry písní jsou totiž jednoduché, což s sebou logicky nese časté opakování riffů a tudíž i posluchačovu únavu. Kratší songy by desku osvěžily a přidaly by jí na dynamice. Inu, dnešní grindcory málokdy překonají půlhodinovou hranici. Má to svůj důvod.

Suma sumárum. World Downfall číslo dvě se nekoná a ani nemůže. Není tu totiž žádný Jesse Pintado ani Oscar Garcia. Čtvrtá deska Terrorizer je spíš takovou revizí žánru po 30 letech a opět ukazuje, že pokud má uspět, musí obsahovat dobré nápady. Povedený comeback, který čekal asi málokdo.

PS: Na závěr rozhovor s Harrisonem a Sandovalem.