Testament jsou momentálně v těžké pohodě. Aby ne, Slayer se odporoučeli a užívají si důchodu a z dalších veteránských kapel – metalových model – jich nyní už moc nefunguje. Z někdejší „velké čtyřky“ zůstali Slayer do současnosti nejtvrdší úderkou a Testament by je v klidu mohli nahradit, protože zbylá trojka šlape mnohem více do mainstreamu. To zaprvé. Druhá věc je, že doba, kdy Testament byli těmi černými koni vzadu, je tatam. Nyní si užívají zájmu, který jim dřív unikal, i statusu legendy. Jo, proč ne, přejme jim to. Jak prohlásil charismatický frontman Chuck Billy: „Právě teď jsme jako kapela na nejlepší možné pozici. Všichni si užíváme to, co děláme.“

Současnou situaci skupiny dobře charakterizuje slovo „stabilita“. Grupa má roky prověřenou sestavu (klíčové trio Peterson – Billy – Skolnick doplňují velezkušení borci DiGiorgio a Hoglan, kteří v kapele hráli už dřív a pak se vrátili), „svého“ producenta Andyho Sneapa, který se o mix a mastering stará od The Gathering, a „svého“ vrchního kresliče obálek Elirana Kantora. I když jsou jednotliví členové vytíženi i jinde, kvintet stále šlape jako dobře namazaný stroj. Až to připomíná druhou polovinu 80. let, kdy Testament fungovali v klasickém line-upu, v němž nahráli celkem pět alb. Při té neměnnosti je pak těžké neustrnout na místě a neopakovat se nebo nedejbože nezačít stagnovat.

Od The Formation of Formation Testament dodržují čtyřleté pauzy od jednotlivých desek a Titans of Creation není výjimkou. I když hlavní mozek Eric Peterson vyjádřil přání vydat album dřív, neklaplo to. Když spustí úvodní Children of the Next Level, vlastně si až úlevně řeknete: Nic se nezměnilo. Ano, předchozí Brotherhood of the Snake od novinky sice odděluje čtyřletá pauza, ale na první dobrou se zdá, jakoby šlo o dvojalbum. Můžete si říct - je to špatně? Těžko soudit, od maníků, kterým je všem přes padesát let, od kapely se svébytným rukopisem, jíž vévodí charismatický frontman Chuck Billy, asi nelze čekat velké kotrmelce, jako tomu bylo v 90. letech, ale na druhou stranu hrozí, že předvídatelný riffostroj bude nudit. Testament zatím zvládají balancovat na hraně propasti, a i když jde z jejich strany už trochu o rutinu, stále nepatří do starého železa.

Jako jeden z důvodů, proč tihle bardi stále umí, je nasnadě – schopnost dát do skladeb všechno, co dělá Testament jedinečnými. Hned zmíněný vál je otvírák par excellence. Children of the Next Level má opravdu velké ambice na „velkou skladbu“ – čítá šest a čtvrt minuty a celkově zní dost staroškolsky. Tímhle „epic“ pojetím a kolosální stopáží to evokuje věci z Persistence of Time od Anthrax. Druhá WWIII? To je pořádný kvapík, který svým umca-umca tempem s parádním riffem představuje vzpomínkový výlet někam k prvním dvěma rychlým deskám kapely. Píseň se zpomalí až v polovině, kdy Peterson spustí svůj pekelný groovy riff jak vystřižený z éry Low a do toho Chuck fantasticky frázuje „Beyond the dark side - We'll all be burning in Hell“. Jo, tak to je jízda. A ta pokračuje, následuje střednětempá vypalovačka Dream Deceiver, další koncertní tutovka s refrénem, který budou vyřvávat stadiony. První tři věci jsou prostě peckózní, pak ovšem deska začíná lehce drhnout.

Night of the Witch s ústředním nápadem, za který bude určitě děkovat věková skupina 50+, ale ta délka… šest a půl minuty je pořádná kláda, a to jsme teprve v první třetině alba. City of Angels má minut skoro sedm; tuhle porci se Testament snaží prokládat intimní slokou s vytaženou DiGiorgiovou basou a ve druhé třetině nadstavbovým riffem s dlouhatánským Skolnickovým sólem, ale celkově se to začíná zajídat. Čtvrtá, pátá, šestá i sedmá věc se nesou v dost podobném (středním) tempu a Titáni tady táhnou jako sýr.

Hoši z Bay Area to přehnali se stopáží - přijít s hodinovým metalovým materiálem, kde některé skladby nebudete přeskakovat (já sám bych vyhodil nevýraznou Ishtar’s Gate), je v dnešní době takřka sci-fi. Co se týče jejich autorství, sama skupina hovoří o tom, že na Titans of Creation se tentokrát skladatelsky podíleli všichni, čemuž se mi nechce věřit (oproti tomu Brotherhood má celou na svědomí Peterson).

Albu chybí větší pestrost (zaplaťpánbůh za pomalou, šlapavou, až hardcorem načichlou a sborově vyřvávanou Symptoms), ano, školníkova sóla jsou stále skvělá, ale třeba Hoglan hraje až příliš na jistotu a s žádnými svými pověstnými dvoukopákovými kanonádami se tentokrát nevytasí – schválně si pusťte Demonic a srovnejte ho s jeho aktuálním výkonem. Když Peterson popisoval své inspirace při skládání, nechal se slyšet, že chtěl dát hodně velký důraz na melodii v duchu Mercyful Fate. V tomto ohledu mi přijde nefér kritika některých fandů, kteří tvrdí, že řada – hlavně střednětempých – písní smrdí metalcorem. A to ne, riffy od Testament oproti Trivium nebo Lamb of God řežou jako cirkulárka. Old school feeling se Peterson tu a tam snaží nabourat výlety do svého projektu Dragonlord – v Curse of Osiris nechybí black metalem načichlá pasáž, ale na hodinovou délku alba je tohohle oživení sakra málo. Ba co víc, Testament se bohužel „povedla“ i jedna minela. Závěrečná instrumentální Catacombs představuje zkopírovaný riff z Legions (In Hiding) doplněný o klávesy. Skladba nikam nevede a končí uprostřed. Smysl tohoto outra mi uniká. Kdyby deska měla podobné intro, dalo by se to pochopit, ale tenhle závěr se prostě nepovedl.

Titans of Creation určitě není špatná deska. Chlapci si jen ukrojili moc velký krajíc, který namazat hodnotnou pomazánkou tak, aby chutnal celou hodinu, je na třináctém počinu v historii skupiny fuška. Shrnuto jednoduchou matematikou: plusy – fenomenální Billy za mikrofonem, povedená školníkova sóla jako další trademark kapely, parádní zvuk, v němž se nezapomíná na zvonící basu. Mínusy – zejména prostřední část alba, která jede v dost stejném tempu, absence překvapení – třeba zařazení regulérní balady, která by desku oživila, a hlavně – přílišná délka! 40 minut musí stačit.