Textures jdou po třech letech opět z kůží na trh a to v notně pozměněné sestavě. Jasně, fanoušci, kteří dění kolem těchto Holanďanů sledují, už dávno o personálních změnách ví. Já si ale dovolím trochu postesknout nad tím, že na výborného pěvce Erica Kalsbeeka toho všeho bylo asi moc, a tak dal vale kapele, a právě díky jeho hlasovým kvalitám jste Textures mohli okamžitě a bez váhání poznat. K tomu všemu zanedlouho opustil kapelu i klávesák Richard Rietdijk, který rozhodně nebyl jen šedou postavičkou někde tam vzadu. Ihned nastala otázka, jestli se dá za výborného Erica a Richarda, který zajímavě a vkusně hudbu Textures dochucoval, najít adekvátní náhrada. Netrvalo dlouho a začala se šířit zpráva, že první náhradou je Daniël de Jongh z další holandské smečky Cilice a na místo kláves bude dosazen jakýsi, pro mě neznámý, Uri Dijk. V prvním případě se mi rozzářila očka a zaplesalo srdíčko, protože Daniel na debutu Cilice Deranged Headtrip s vokálem předvedl super práci. Především se svými vlohami dokázal náležitě experimentovat, mohli jste slyšet mnoho poloh a variací jeho hlasu, tudíž očekávání byla vskutku veliká a byl jsem zvědav, jakou „jinou“ tvář vtiskne do hudby Textures. Už z prvních ukázek ale bylo zcela zřetelně slyšet, že pánové se vydají trochu jiným směrem, než na předešlých počinech. A z ukázek těžko soudit. Takže nezbytné čekání a pak bum prásk! Dualism je venku a jde se poslouchat, analyzovat, ale taky vychutnávat a možná i snít.
 
Pokud jsem se v úvodu zmínil o trochu jiném směru, kterým se pánové vydali, můžu potvrdit, že ona změna skutečně proběhla. Ne že by snad Textures otočili kormidla o 180 stupňů, ale snaha o proplutí trochu jiných vod je cítit hned z prvních skladeb a mě napadá snad jediný slovíčko, a to progrese. Většina skladeb na desce má svou jasnou strukturu. Tím mám na mysli většinou jeden či dva stěžejní a základní riffy, které se opakují v mírných variacích.

Otvírák Arms of the Sea a druhá Black Horses Stampede přesně tento model mají. V prostředních pasážích zavládne klid a kytarové linky se vzájemně prolínají a proplétají, tu a tam jedna či druhá přibarví náladičku nějakou kudrlinou. V těchto momentech nechává Daniel svůj agresivní řev stranou a do popředí se dere jeho emotivní projev se všemi možnými polohami. A tady mám první a velkou výhradu. Nechci nijak ubírat kvality Danielova zpěvu, ale ve vysokých polohách mu často hlásek ulítne a musím říct, že hodně zatahá za uši. Třeba v Reaching Home, která je takovým pokračováním Awake ze Silhouettes a převelice chytá za srdíčko, zpívá převážně ve středních polohách, které se mi osobně líbí. Jakmile ale zvýší hlas, mám pocit, že trochu nestíhá a moc to ze sebe pod tlakem tlačí ven, což při několikerém poslechu desky začne fakt lézt na nervy. A aby mě něco lezlo u Textures na nervy, na to opravdu nejsem zvyklý. Čtvrtá Sanguine Draws the Oath jakoby vypadla z předchozí fošny. Zhruba v půlce této skladby pánové dávají vzpomenout na to, kdo je, nebo býval jejich hudebním vzorem; jo jo, nasekáno, nasekáno… bohužel na Txtrs až moc okatě lehce, odevzdaně, bez nápadu.

To jsem ale už v půlce desky a nesedí mi další dvě věci. Ta první je, že hudba jako celek na mě působí hrozně nezvykle plochým dojmem. Že těm kytarám zkrátka něco chybí. No jasně, už jsem na to přišel! Klávesy, samply, ruchy! Kde jsou? Kde? Brutálně utopené někde hrozně vzadu. Vůbec nelezou ven jako na Silhouettes, takže určitá podbarvenost a třetí rozměr ke kytarám se nekoná. A to je moc moc špatně, protože tenhle prvek dělal z hudby Txtrs mnohem větší poslechovej zážitek. A teď se dostávám k druhé věci, která mě u téhle bandy překvapuje. Naštěstí jen mile. Stef Broks je pan hudebník a smekám před ním svůj hnusnej, zavšivenej, děravej klobouk. Každou deskou je lepší a lepší a jeho hra na bicí mi dělá radost. Vkusně, esteticky a přitom i komplikovaně.

No… instrumentální Burning the Midnight Oil většinou přeskočím, protože mě příliš neuchvátila. Ale následující Singularity, která i byla první vlaštovkou desky, si rád poslechnu. Nejvíc mi připomene starší tvorbu a hlavně se mi líbí stěžejní riff skladby, který ke konci (zhruba v čase 6:25) dostává menší obměnu, z níž mi většinou naskočí husina. Jo, tohle jo, takhle se mi to líbí! A stejnak i Minor Earth, Major Skies je mi hodně sympatická. A pak? Pak se už blíží konec desky, který mě za srdce extra nevzal a vlastně mě ani moc nebaví. Poslední tři skladby tudíž většinou jen tak nějak poslechnu z donucení a v rámci komplexnosti alba.

Ok, konec desky a mně nezbývá než to celý shrnout dohromady. Takže jak Txtrs na Dualism znějí? Bohužel hrozně přímočaře, předvídavě. Celková uhlazenost hudby ukazuje spoustu hluchých míst, která se ale díky bohu netáhnou celými skladbami. Postrádám tu hravost z předchozích dvou desek a hlavně širší hudební rozlet. Kluci chtěli progovat, oukej, nicméně si myslím, že kytarově mohli trochu ubrat všemožných vybrnkávaček a kudrlinek a spíš se zaměřit na atmosféru a konečný dojem skladeb, který je ve finální fázi jemně rozplizlý. Chybí mi tu hitovej potenciál. Chybí mi tu suprový klávesový a samplový podklady. A koneckonců mi tu chybí Eric! Ne že by Daniel odvedl špatnou práci, to ne, jen jsem čekal trochu jiný projev; hlavně v čistých pasážích je ho prostě moc a moc. Neuškodilo by, kdyby trochu zvolnil, nebo kdyby v některých pasážích zmlkl úplně.
 
Textures nevylezli na světlo světa s vyloženě špatnou deskou, to ne! V rámci žánru mají furt tah na branku. Já jsem ale bohužel vcelku dost zklamaný a to jsem nikdy nečekal, že takovou větu u Txtrs řeknu, nebo napíšu. První tři desky Txtrs totiž miluji, takže takto si místo poslední Dualism radši poslechnu třeba Tesseract! Uff!

Již dávno, minimálně od předchozího alba Silhouettes, jsou za námi doby, kdy by Textures někdo mohl přihazovat do pytle epigonů Meshuggah. Na něm se totiž Holanďané definitivně přiklonili k atmosféricky (epické rozlety, mnohé emoční palety) progresivní odnoži metalu. A pak, Textures se na hudební scéně pomalu stali pojmem (třeba doma si mohou dovolit hrát i po halách), takže od nové desky, kterou navíc profiluje nový zpěvák, nejeden mnohé očekává.

A nová deska z předšláplého neuhýbá, naopak se svým krokem tváří ještě vřeleji. Dualism je totiž ještě mnohem konkrétnější, mnohem víc si vyšlapuje cestu vstříc, nikde moc neuhýbá, míří rovnou za nosem. A to je asi největší slabina alba. Zní snad až příliš naplánovaně (ne prvoplánově). Nedá se říci, že by vás Textures již nikde nepřekvapili, pořád jsou velmi zruční skladatelé a hudebníci (ano, Stef zde vskutku své umění prokazuje) a stále se snaží přijít s barvitými i rozmanitými skladbami, ale pocit, že album má (až příliš) jasný cíl, nemizí. Do popředí silně vylezl groove, složitosti jsou spíše kořením, kapela cílí směrem hitovosti (Reaching Home, Consonant Hemispheres, Stoic Resignation, Foreclosure) a hodně vsází na zpěv, který zesládl a je kapele často „hlavou pohybujícího se hadího těla“. Ale Daniel zpívá skvěle, bezpochyby. Jen jako v Cilice, kde byl mnohem výraznější a osobitější, s vokály neexperimentuje. Nicméně barvou i intonací je až Ericovým dvojníkem (studovali stejnou hudební školu); místy fakt nepoznáte, že to nezpívá Kalsbeek… ale neustále nemůžu přestat myslet na tu naplánovanost. Ale Textures to tak chtěli/naplánovali, takže je třeba se s tím smířit, nebo jít od toho. Čili i kytarové brnkačky a vyhrávky tentokrát již své rytmické bratry dorostly a nejednou si nad ně vyskakují.

Nová deska Textures se mi ale i tak líbí. Sice už v ničem nepřekvapuje a sem tam někoho připomene (často si vzpomenu na Benea Reach), lehce sundává nohu z plynu (druhá půle alba je ostřejší) a základna fanoušků se určitě rozroste o nějakou tu dívčinu, ale co, však i metalisté mají křehká (emo) srdéčka. Však příští deska (stejně jako ta poslední tDEP) ukáže, kam se Textures vydají nebo zda se zastaví na místě a jestli svou vydobytou pozici na scéně udrží. Stále ještě věřím, že ano.