"Pořád je to, sic ne moc originální, ale krásně svěží a čerstvý přístup k extrémní hudbě. Tam kde u mnoha metalcoreových kapel vycítíte těžkopádnost, přes uši vás praští udýchané, upracované dusavé riffy, se The Chariot pohybuje s lehkostí zkušeného tanečníka pěkně po špičkách, občas dokonce vysekne i nějakou tu piruetku. Do klasických kreaci vkládá tu technickou smyčku, onde hitovější postupy či emo rozervanost, jak je zrovna chutí, to celé ve vysoce úderné tepající hardcorové rytmice." Připomíná vám tenhle úsek něco? Recenzi na album od jedné nejmenované kapely. Není divu, protože i The Chariot vám tuhle kapelu připomenou. Není divu dvakrát, protože v téhle kapele působí bývalý zpěvák této nejmenované kapely. Ano, připomíná se tu Norma Jean.
A jsou piruetky tak ladné, jak je výše zmíněno? Kdeže, balet je sice podobného stylu, energie mu rozhodně neschází, ještě by mohl rozdávat, ale žel jednotlivé pohyby postrádají potřebnou eleganci a rozmanitost. Emotivní rozervanost sice

zůstává, výbušnost a přetlak energie taky, ale celé až moc ustrnulé v jedné poloze, po čase se mírně zajídající. Chybí už i nervní upískanost z desky minulé, kterou nahradil sic stále mírně špinavý, úžasně nabušený, však o poznání uhlazenější zvuk, z mého pohledu jednoznačně ochuzení, ztratila se alespoň částečná autentičnost Everything is Alive, Everything is Breathing, Nothing is Dead, Nothing is Bleeding. Nicméně na věčné zatracení kapely to stačit nebude, smrtelné hříchy se nekonají, mírně zašmodrchaný chytlavý hardcore/metal na The Fiancee pořád má obě koule a vyvolává těžko potlačitelné nutkání sebou zaškubat do rytmu. Sympatická je i rezignace na tradiční zlo metalcorových alb z poslední doby, stále stejné drncáky na tisíc stejných způsobů a když náhodou dojde inspirace tak na pomoc okamžitě přijde další stále stejný drncák. Slabost mám i pro vypjatý vokál jak vystřižený z O´God the Aftermath (aby ne), který předvádí trochu víc než jen obyčejnou žánrovou povinnost.
The Fiancee rozhodně dokáže pořádně rozproudit, kratší úderné hitovky ve většině případů vedou k rozpuštěným vlasům a následné bolesti za krkem, uniká se těžko přetěžko. Bohužel nenabízí o moc navíc a na víčku je černé na bílém datum, do kterého je nutné produkt spotřebovat a věřte, že na delší dobu vám skutečně nevydrží.
P.S.: Track listing stojí za přečtení. .:. 7/10

„Skákaček“ stojících na pomezí HC a metalcoru inklinující k lehké rytmické „vypočítavosti“ stylu The Chariot se poslední dobou objevuje mnoho. Naštěstí každý z nás disponuje možností vybírat. Pro posluchače, který má rád autentickou a neotřelou hudbu proto bude setkání s novou deskou The Chariot nepříliš dlouhou záležitostí.
Jestliže jsem o předchozí desce prohlásil, že v rámci žánru se nic nového nekoná, ani nyní nebudou fanoušci kapel jako Norma Jean, Every Time I Die či Twelve Gauge Valentine a jim podobných příliš překvapeni. A možná právě na tom jejich hudba stojí. S novou deskou nemám problém, ale působí na mě dosti nevýrazně, a tak její poslechovost nemá příliš dlouhou životnost. Pokud obnažíte lehce chaoticky tvářící se postupy a proniknete pod povrch, ucítíte možná stejně jako já, že nový materiál postrádá větší hloubku. To, co mě tolik nadchlo na poslední desce Normy Jean – což je kapela, s níž jsou The Chariot díky výrazové podobnosti i

bývalému zpěvákovi nejčastěji dáváni do souvislostí - tady znatelně chybí. Ačkoliv i v případě slavnějších bratříčků jde stále o to samé, bylo zde něco, co mě opakovaně popouzelo si desku pustit. V případě The Chariot takový stimul chybí. Hoši postrádají určitý cit pro kompozici a jsou očividně líní vzdálit se žánrovým bariérám, nová deska tak působí poněkud těžkopádně a velmi vágně.
Již úvodem si The Chariot odbydou hrot desky. Skladba Back to Back s jemným vokálem vznášejícím se nad rytmicky rozsekanou gradací má po první minutě co nabídnout. Rovněž musím vyzdvihnout velký důvtip, který byl vždy při tvorbě názvů skladeb znát. S jejich obsahem však názvy pravděpodobně vůbec nesouvisí.
Fakt, že na „Snoubence“ figuruje několik coverů starších písní (a vsadím se, že je nepoznáte) docela dobře charakterizuje jejich celkový přístup The Chariot. Chlapci nenatočili špatnou desku, pokud máte chuť pustit svým kamarádům na párty posluchačsky nenáročnou hudbu, při níž vás okamžitě nezaházejí kelímky od piva. Co bylo velmi originální osm let zpět, se stalo konvencí. A to v tomto případě vítám. Ačkoliv komerčně úspěšné kapely slepě následující trendy mnohdy ztrácejí tvůrčí potenciál, věčně vymezující se alternativa dostává stimul vyvíjet hudbu novými směry. .:. 5.8877/10