The Chasm nejsou žádní nováčci, existují od roku 1992. Daniel Corchado tehdy odešel od Cenotaph (Mexiko) a spolu s bubeníkem Antonio Leonem jsou v kapele od počátku. Od alba Procession to the Infraworld se k nim přidal ještě Julio Viterbo, který u Cenotaph také jednu dobu hrál. S basou byli ale vždy na štíru. Na albech se střídají Corchado a Viterbo, naživo mají prakticky vždy někoho jiného.
Rozhodl jsem se, že jejich první album, které pro Marast zrecenzuji, bude jejich prozatím poslední. Třeba i proto, že jde ještě koupit přímo na jejich webu. Po sérií neúspěchů s různými labely (poslední byl Witches Brew, který byl sublabelem Earache a ti se ho rozhodli uzavřít) si založili vlastní Lux Inframundis. Skrze něj pak začali vydávat i alba svých přátel (viz třeba Thy Only Forgotten).
Jak popsat to, co hrají? Specifikovat žánr nemá cenu. Výsledek by byl málo říkající dlouhý odstavec. Co třeba podobné kapely? Ve vlastní biografii zmiňují

takové klasiky jako Slayer, Black Sabbath, Sacrifice, Destruction, Winter, Autopsy a další. To už jsme na tom daleko lépe, že? Já bych přihodil ještě třeba klasiku Coroner nebo třeba i Iron Maiden, hlavně legendární skladbu Phantom of the Opera nebo jiné obdobně epicky střižené jako třeba Rime of the Ancient Mariner.

Co The Chasm vždy uměli, jsou atmosféra, melodie, komplikovaná struktura atd. V čem ale naprosto excelují a vždy excelovali, jsou dvě věci: přechody mezi riffy, tak přirozené, že si jich mnohdy ani nevšimnete, a hlavně instrumentálky (žádné vyložené balady! normální skladby). Deset minut a delší pro ně nejsou žádný problém a to, že to vůbec jsou instrumentálky vám mnohdy dojde, až když jste do nich hluboce ponořeni. Instrumentálky i zde hrají klíčovou roli, a to až takovou, že zabírají polovinu skladeb celého alba a vokály se i tak objevují jenom sporadicky, spíš jako dokreslující atmosférický prvek. A to ještě vezměte v potaz, že album má něco přes hodinu. Nejedna skladba je delší než deset minut a kromě jedné, samostatného kytarového sóla, jde ve všech případech o kusy delší než minut šest. Na to prostě musíte mít koule větší než plejtvák a i tak by zde stejně bylo obrovské riziko, že skončíte spíš v plejtvákově řiti obklopený recyklovanou nudou.

Teď se podíváme na hudbu trochu více do detailu. Kytary jen zřídka hrají čistou rytmiku zároveň, a pokud ano, tak primárně pro účely dynamiky. Většinu času tráví obě kytary jak hadi proplétající se do monumentální věže (kontrapunkt není sprosté slovo). Delší doom/deathové melodie se zde střídají s poctivými thrashovými bestiemi. Sem tam se objeví nějaké arpeggio, ale je použito vždy účelně, nikoli jen jako frajeřina. Nečekejte tedy standardní baráž zatlumených riffů typických pro thrash a klasický death. A co kvantita? Dark Angel se chlubí svým albem Time Does Not Heal, kde mají 246

riffů. Mám podezření, že při skoro stejné délce alba budeme u toho samého čísla. Hlavně budeme-li počítat i ty myriády různých variant riffů. A kvalita? Mno, je mi líto Dark Angel, ale proti The Chasm si moc neškrtá a zní trochu tuctově. Možná vám už začalo vrtat hlavou, jestli to pořád šlape. Nuž, na to tu máme basovku a bubny.
Basovka zde funguje jako malta, která drží vše pohromadě. Je to tak trochu jako na kole. Představte si, že se necháváte unést a najednou si všimnete, že blbnete s oběma rukama (kytarama) a nedržíte řídítka, ale ať s nimi blbnete sebevíc, tak nespadnete. Za chvíli si uvědomíte, že je to vlastně vaše třetí ruka, která drží řídítka. A navíc není ani moc uvázaná na vodítko kytar, jak je u deathu standardem, pravě naopak, má mnohé vlastní riffy a místy si i vybojuje prominentní pozici.
Bubny jsou kvalitní, plné fillů, ale nijak šíleně avantgardní. Jsou ideálně death/doomové, tedy balancují mezi agresivitou a rozvážností. Tady bych si možná mírně postěžoval na zvuk, protože bubny zní trochu až moc čistě, trochu moc ploše. Představoval bych si něco trochu špinavějšího jako na jejich Deathcult for Eternity: The Triumph. U ostatních nástrojů není moc co vytknout, musím pochválit silnou dynamiku.
O vokálech jsem se již zmínil, ty u The Chasm nebyly nikdy klíčové. Jsou zde hlavně kvůli atmosféře. Texty na FTPA jsou pro The Chasm klasika, tedy aztéckou mytologií inspirovaná fascinace posmrtným životem.
Struktura je docela ve všech případech docela komplikovaná. Často je i trochu rekurzivní (Vault to the Voyage). V každé skladbě vězí nějaké silné téma, které se vám do hlavy vryje jak Lunetici, ale ne stejným masochistickým způsobem. Některé riffy se s jinými objevují v různých kombinacích, takže dostávají nový rozměr. Struktura je také jedním z důvodů, proč neumřete nudou u instrumentálek, kromě všech těch skvělých riffů, samozřejmě.

Doma mám jak první várku CD s jiným artworkem, tak i nedávno vydané dvojité LP (v kolaboraci Nuclear Winter Records, Lux Inframundis a Utterly Somber Productions). Atmosféru alba podle mě vystihuje lépe původní artwork CD, ale to bude asi velmi relativní. Na LP zase najdete bonus ve formě coveru Troops of Doom od Sepultury. Bonusy jsou sice vždy dobré, ale radši bych od nich slyšel něco od třeba Coroner nebo Destruction (třeba taková Bestial Invasion by byla skvělá) nebo něco žánrově úplně jiného. K LP je navíc

přiložený ještě obrázek velikosti obalu na recyklovaném papíře.
Kvalita materiálu se naštěstí podepsala i na prodejích. První série 500 CD se prodala za pár týdnů. Teď je k dispozici už třetí. Na Farseeing the Paranormal Abysm jsme si počkali dlouhých pět let. To čekání za to stálo. Pánům se podařilo vydat jedno z nejlepších alb minulého roku a nejen toho.