A je to tu!!! Hodní pánové z neúnavné firmy Relapse podarovali svět novým albem šílených chaotiků The Dillinger Escape Plan, které se zove Miss Machine. Ovšem, ne každý dárek se musí obdarovanému jevit až tak v pozitivním světle, které vrhalo nekonečné čekání–těšení (mám tucha, že nejeden štědrý večer zanechal hluboké rány na duši dítěte :-). Nechme se tedy překvapit, zda-li se po nedočkavé demolici obalu a krabice objeví blažený usměv, či hluboký zármutek…

V roce 1999 ukázali TDEP svým debutem Calculating Infinity, že hudba hraná na “rockové“ nástroje (kytara, basa, bicí) má pořád co říci v otázce vývoje a objevování do té doby neslyšených hudebních postupů – námel jak cyp. Následné jednorázové spojení geniální kapely s geniálním psychoušem Pattonem (Mr. Bungle, Fantomas, Tomahawk, Fait No More (r.i.p.), a kdo ví co ještě) nechalo vzniknout čtyřem parádním masakrům, které bylo možno zaslechnout z Irony is a Death Scene (2002). A nyní přichází “slečinka mašina“. Nejzásadnější (a ne jedinou) změnou je nový zpěvák Greg Puciato, v kapele se nachází od roku 2002 a nahradil dřívějšího řváče Dimitri Minakakise (nebo jak se to skloňuje :-). Jeho zpěv, ano, ano, jeho hlasový projev se neomezuje jen na čiré řvaní a skučení, ale i na !melodické! zpívání, které bych u TDEP nikdá nečekal. Zprvu se objeví v náznaku “refrénu“ v třetí Higway Robbery, We are the Storm dodává ještě více prostoru, aby v Setting Fire to Sleeping Giants a Unretrofield propuklo v plné míře. Právě poslední dvě jmenované jsou skladby, které by asi nikdo nepředpovídal, jednoduší struktura, až hitový potenciál. Forma zpěvu mi připomíná již zmiňovaného Mike Pattona. Že by zdroj inspirace? Dalším vybočením je pátá Phone Home, elektro-industriální továrna, ne nepodobná repertoáru Nine Inch Nails. Možná jsem až moc očekával podobné album debutu, a proto jsem tyto změny nesl při prvních posleších nelibě, leč při dalším zkoumání jsme si v nich našel jisté zalíbení. V globálu to kapela nesmaží neustále jak splašená kobyla, ale dokáže i zvolnit a tím pádem vzniká prostor pro emo pasáže. Otázkou je, zda tím maličko DEPky nezapadají do přijatelnějšího hudebního projevu. Asi zapadají. I přes jisté zvolnění se fanda krkolomných paleb a rozbouraných aranží nemusí bát. Miss Machina nabízí parádní jízdy, jak to umí jen oni - Panasonic Youth (na tuto skladbu se točí, možná už natočil klip), Sunshine the Werewolf (se smyčcovou vsuvkou a alternativnějším koncem), Van Damel, Baby’s First Coffin a Perfect Design.

Na desce je i jedno 52 sekundové pazvukové skřípání, které je pojmenováno Crutch Field Tongs a je ve své podstatě zbytečné :-). Panové z “Plánu útěku Dillindžra“ jsou pořád sví, nepředvídatelný vývoj skladby, zdánlivý chaos, zvrat za zvratem, řezavý kytary, sekundové bláznoviny, stopky. Jen si dovolili do této směsi přidat nějaké to zvolnění, nějakou tu melodičtější vyhrávku, elektronický podklad, melodii. Důležité je k téhle desce přistupovat s vědomím, že nechci další Calculating Infinity. První poslech může způsobit šok, ale při opakovaní se pocit uspokojení dostaví.

…zprvu trpké se zdá… :-)

Na stránkách skupiny jsou ke slyšení palby Panasonic Youth (pěkná parafráze na špinavce Sonic Youth :-) a Baby‘s First Coffin, které však zastupují v playlistu Miss Machine tu “standardnější“ tvář.

Tak, a teď

„A-ya yayay, a-ya yayay, a-ya yayay, yááá…“, kdopak ví? Jasně, my dříve počatí, ale asi i nejen ti, vzpomenou na blastery od šílenýho vlka, co zajíce nikdy nechyt'. Přesně toto, i jak uvádí Fítek v tom jeho blabaření ;), mi lítalo v palici koncem prvního poslechu. Naštěstí, ještě než poslední tóny dozněly, mi blýsklo! Diliňácí to dokázali!!! Co může být těžší, než překonat sám sebe, když nepřekonatelné prakticky již venku jest – míním Calculating Infinity.

Nenene, takhle by to samozřejmě nešlo! “Zklamání“ (??? – prostě jen hodně dobře – vlastně až moc dobře – zvukově zpracovaná Dilliňárna), které, než Mašinka vyšla, navodil singlík Panasonic Youth, bylo hned v tahu. Právě, že ta až moc dobře zvukově zpracovaná ‘klasická’ (v tomto případě bych volil radši jiné slovo) Dilliňárna mě pak naprosto odrovnala a poslouchal jsem na repeat třeba hodinu až sem v palici měl jen „We wrote these plans took the order the architecture…“. Dvojka Sunshine the Werewolf pokračuje v nastoleném, jen trochu samplů a alterny magiky páně Weinmana koncem skladby. V Highway Robbery Puciato předvádí fantastickou hysterii, muzika zkytarovatí a dostáváme se už i k neřevu a je tu i poklidnější kousek. Vam Damsel směle uhání dál, jen se obě kytary více přeřvávají a snaží se říci každá to své, protože „we don't want it what you've got we don't want it and you've gotit she took my hand but I never took hers.“ Skladba končí až ságo-synťákem a geniálně přejde do husokůžný a zvukově naprděný a docela nazlobený Phone Home, kde si v pozadí užijete plníčka hlukotů a Cynic-podklad, jak tomu už v případě DEP bylo nejednou. Skladba mi trochu evokuje Nine Inch Nails (týýý jo! Geniální, nejsem sám, pane V.) nejen co do zpěvu. Další vražda je We are the Storm, masakr jak hovado, kdy se DEPáci v půlce rozhodnou zaemit a mám pocit, že v momentě, kdy Puciato kňučí „we are the storm so take your ship to port oh it's time to let it go right now it's time to let it go…“ se rozbrečí. Pak zase zpět na neurotický přeopožďovačky a až do pyči! Pyčo, jak já sem f pyči! Nemůžu! Crutch Field Tongs ukáže v nejlepším možným směru samotnou Miss Machine a Setting Fire to Sleeping Giants je zase ‘kytarovka‘, kde Puciato dal hlasivkám zase na prdel po všech směrech. Zase řve jak (i) a pak ten refrain! No pomoc! A zas řve a pak.. no to mě poser, pohoda free lounge jazzík. Tahle skladba je založena na protikladech uragánů DEP, i když je jich tu až v závěru a pohodiček Foo Fighters (snad.. jakoby.. třeba.. možná). Další z řady špinavejch smršťáků, kterej přejde do pohodičky a zas zpět, je Baby’s First Coffin (další singl - z ňákýho soundtracku) a „again jimmy's got a new gun in his hand… …you're being a liar!!!“ - Puciato opět zasazuje direkt a výsledek v jeho prospěch vůči Pattoňákovi je snad už 2:0. Ne, nechci srovnávat či někoho vyvyšovat, ale jen říct, že Pučáto se na Machince předvedl jako pan zpěvák s big ZZ!!! To hned sígrovsky potvrzuje v poklidný rádiovce (nemyslím pokrývku hlavy) Unretrofield a řikám, při refrénu „I'll just fake it in the end just save it for a new song and leave dead in the end time is wasted in the end wood paneled wagon carpool dragons killing me again“ budu žádat o ruku ;o))- A co na závěr? To je jasný! Protože to všechno tak pěkně do sebe nejen zapadá, ale i vypadá, je tu - jak jinak - Perfect Design. Klasická válcovací Mysiz Dylyna s dalšíma propletenýma jazzC(rims)ynicovinama a ukázkovým závěrem.

Tak asi takhle: „Táhněte do shopů a serte na DCčko!“

p.s.: Nenechte se mylníkovat slovy jako klasická, pohodička, kytarovka… stejně je to všechno zbytečný, tahle deska prostě JO! ..::.. 10/10