Zdá se, že letošní rok je návratem technikou prosáklých kapel. S Cryptopsy se vrací Cryptopsy, na jaře po delší době vydali své Incurso Spawn Of Possession a o pár měsíců později se minimálně o jednu generaci mladší The Faceless na tech scéně po čtyřech letech také hlásí o své místo. A mezi Švédy a Američany je tu lehké pojítko - obě jejich desky, Incurso spolu s novinkou The Faceless, potřebují hodně poslechů. V případě Švédů pobrat veškeré informace, v případě Američanů si zvyknout.

Ano, došlo ke změně na postu hlavního vokalisty. Geoffrey Ficco oproti předešlým deskám na novince Kaliforňanů má na úkor melodických vokálů méně prostoru. Brutální growling tu zpěvu sice stále vévodí, ale čím dál tím víc je protkán jemnými party Mikea. Nekompromisní řež á la Akeldama tedy už nelze očekávat. S tím samozřejmě souvisí hudba jako celek, (brutální) death metal ustupuje. The Faceless je tento žánr už malý a míří dál do progresivnějších vod. Na desce je čím dál tím víc neutuchajících a dlouhotáhlých motivů, riffů a sól, až to nelze napoprvé pojmout. S přibývajícími poslechy se to však vytříbí, něco zanikne, u něčeho zjistíte, že je výplň, a něco je neskutečně promakané; hráči nejsou špatní, vše je brilantně sehrané. Stejně tak si The Faceless drží skvělé tempo a deska má i tah na branku, ale přesto je tam cítit jistá nesourodost. Nesedí (mi) ani dramaturgická část desky.

Úvodní tři skladby se tváří hodně koncepčně a také jsou propleteny v jeden příběh, sedí na sebe, gradují a vrcholí. Mají stejný punc teatrálnosti, až prvky cirkusu, který použil Devin Townsend na Deconstruction. Jenže po třetí skladbě se album zlomí a dál následuje „pouhý“ zbytek kolekce. Je to velká škoda, protože The Faceless určitě měli na to vytvořit vysoce kompaktní ucelené dílo, ale zbrkle se ho vzdali. Třeba ten úvod byl v plánu jako EP? Teď už říct těžko.

Nechci negativně hodnotit pokus jít dál, ať už hudební nebo i zpěv (schválně komu úvodní zpěvová linka v poslední In Solitude připomene Åkerfeldta z posledních Opeth), jen si myslím, že jít až takovou cestou je pro The Faceless škoda. Mnoho dalších podobných kapel dnes chce znít deathmetalově a tvářit se u toho progresivně jako Between The Buried And Me, ale až takhle to nefunguje. A to je zásadní problém.

Vinu pak přičítám i zvukovému obalu. Letos už vyšlo pár desek, jež měly moc plytký „středový“ zvuk; Psycroptic i Nile toho jsou důkazem. Proč? A proč zrovna u The Faceless, u kterých vždy zvuk válcoval? Věřím však, že se nadále touto cestou The Faceless nevydají, a tak novinku Autotheism považuji za pokus, ke kterému se budu stěží vracet.

The Faceless se kdysi ve správnou dobu zjevili na správném místě a zvítězili. Stali se senzací, protože navíc jako kapela dokázali víc než jen tupě šlapat chodník jako někteří pochůzkáři celý život. Nebudu přemýšlet, co se v posledním údobí uvnitř kapely dělo, ale personálních změn bylo několik, jen si nemyslím, že by na nové album neměli dostatek času. Jasně, sám vím, jak těžké někdy je dát nějakou věc dohromady, ale spíš mi přijde, že Mikael Keene (mimochodem pracuje na sólovce) tak nějak nevěděl s kapelou kudy kam a desku i po těch čtyřech letech uspěchal. Derek nám sice už v rozhovoru říkal, kam se tvorba kapely bude ubírat (a nelhal, bohužel), ale stejně mám pocit, že deska je venku hlavně proto, aby už něco konečně vyšlo a byla k dispozici na aktuální turné.

Novinka totiž opravdu zní silně moderním progem (poslechněte Emancipate), což sice kapele otevírá nové dveře a možná i vyhlídky dál, ale sporadicky ji to naopak vrací zpět a navíc zařazuje mezi spousty jiných, byť se album nekomplikovaně poslouchá hodně příjemně. Epické výjezdy, místy výrazná klávesová aranžmá a tedy dramatické přesahy a atmosférické zlomy, melodické zpívaní, cynikovské běhy… kdo takto dnes ale nehraje? Jenže! Po samotných The Faceless skoro ani stopy. Samozřejmě přeháním, Keenovy postupy tu jsou, ale opravdu typických TF-skladeb je tu jako šafránu. Vlastně jen kratičká Hymn of Sanity a před měsíci zveřejněná The Eidolon Reality (ta zní až jak přebytek z Planetary Duality) jsou jediné. Tím se pro mě The Faceless jako pochůzkáři vrací zas zpět na chodník, na mnoha místech Autotheism se vám totiž namísto nich budou vybavovat jména jiná.

Rozuzlit celou problematiku je ale sporné. Upírat kapele právo na „vývoj“, když jí sebere největší díl svojskosti a začlení ji po bok dalších, nebo chtít jen další desku s oblíbeným logem a naříkat, že se nehli? Zhodnocení je na každém fanouškovi zvlášť, co vyžaduje, a především na kapele, jak znít chce a jak nové změny a nápady zakomponuje. Však každý je ovlivnitelný, a tedy i The Faceless. Uvidíme, kam dále budou jejich kroky směřovat.