Weasel Walter obnovu The Flying Luttenbachers myslí vážně. Od návratu před cca dvěma lety je Negative Infinity už třetí deska, dohromady kolem tří hodin muziky, která přetéká vším možným, ale hlavně notami a nápady. Stihli taky několik turné, a když jsem je viděl v Belgii, tak mi padla brada – nespoutanej výplach, kterej kromě hlukovejch excesů ohromil i špičkovým muzikantstvím a skoro až dětskou radostí z hraní (nehledě na to, že jsme dostali zadarmo najíst zbytky večeře po kapele). Pokud se s novou deskou podívají do Evropy, rozhodně doporučuju si udělat čas, tenhle zážitek mám v deníčku podtrhlej červenou tužkou několikrát.    

Zpět k věci. Sestava je samozřejmě zase taková bonboniéra z NY undergroundu, ale tentokrát je výběr čekulád v rámci předešlý historie kapely až překvapivě stabilní. Krom Waltra je po obnovení stálá i basa (Tim Dahl, třeba Child Abuse) a ságo (Matt Nelson, třeba Battle Trance), střídá se to jen na druhý kytaře a bicích. Stálost sestavy se promítá i do těsnější hudební návaznosti mezi deskama, kde se v různejch poměrech míchá (free) jazz, punk, (black) metal a no-wave prasení, přičemž se ctí několik základních principů – zejména tlak, agrese, disharmonie a hudební virtuozita.

Nicméně novinka se od předchozích Shattered Dimensions a Imminent Death přeci jen už na první poslech liší. Tentokrát se totiž nad notama vznáší diktátorská taktovka, která nechává daleko menší prostor pro improvizaci. Jednotlivý skladby maj předem danej scénář, kterej se drží několika hlavních motivů. První Negative Infinity střídá no wave rozklady s přímočarejma punkovejma riffama, druhá Demonic Velocities II je vlastně takovej přepálenej jazz rock a od trojky dál se zpomaluje a začíná bejt cejtit síra. Zejména čtvrtá Omnicide udělá radost fanouškům strašidelnýho black deathu, pomalý rytmy duněj za zvuku nepříjemně rozplizlýho sága, harmonie se kroutěj jak kořeny starejch stromů. No a pátá Mass Manslaughter, Ma’am je strašně chytlavá věc, popový melodie střídá metalovej nátěr, bicí ženou až běda, nechci to s tím chválením přehánět, ale tady cejtím kandidáta na hitovku roku.

Na druhý půlce desky si pak přijdou na svý i vyznavači improvizace a zběsilejch no-wave výjezdů ve stylu Teenage Jesus and the Jerks. Jedna takřka dvacetiminutová věc, začíná se hlavním motivem, kterej se ale utápí pod nánosem pokroucenejch sól, který často přebíraj taktovku i na několik minut. Na závěr se pak sóla jednotlivejch nástrojů složej dohromady v jednu mocnou stěnu bordelu, která nakládá. Za mě spíš takovej přídavek po vytleskání, páč je to moc dlouhý a exhibuje se už trochu za hranou. Nicméně sóla jsou dostatečně dekadentní a pár místeček, který mě rozsekaj, si tu vždycky najdu. Jen to mohlo mít tak půlku hracího času a fungovalo by to líp.