Když už nic, tak aspoň jméno holandského uskupení The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble vás musí zaujmout. Zkuste si ho nechat jen tak zlehka a nenásilně proklouznout hlavou sem, tam, zase zpátky a tam a musí vám jednoznačně vyvstanout na mysl, že to buď bude totálně nafouklý nic, který se schovává za ještě větší nic, nebo to nebude jen tak a bude to úplně naopak a přesně tak.

TKDE byli přivedeni k existenci ústřední dvojicí Jasonem Köhnenem a Gideonem Kiersem v roce 2000 jako projekt v rámci studia na Utrecht School of Arts pro komponování hudby pro existující němé filmy. Oba zmínění pánové graduovali prací, jejíž náplní byla kombinace hudby s vizuální projekcí, která reinterpretovala klasická díla Nosferatu a Metropolis. Sakra, to by chtělo vidět a slyšet! Postupem času se nabalovali další a další muzikanti a z projektu, dalo by se napsat, vznikla regulérní kapela, která tento status naplnila roku 2006, kdy vyšlo eponymní album The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble. Mimochodem, prvotinu vřele doporučuji, jazz in pain nejsou jen slova. Rok 2009 byl velmi plodný, neb kapela nahrála právě recenzované (teda recenze to moc není, spíš takový povídání, teda popsání, ale klidně si představte můj zastřený monotónní - ani hluboký, ani vysoký - hlas s pauzami tak akorát, pak by to mohlo být povídání) Mutations EP a velkou placku Here Be Dragons. Avšak nebujte nicnedělání vlka nic, holky a kluci v mezičase debutu a vydání tohoto EP nezaháleli a pro jistotu si zahrávali s dalším projektem nesoucí jméno The Mount Fuji Doomjazz Corporation. Jazz in mnohonásobný pain. Snad někdy více o TMFDC v příštích časech MJC.

Slovíčko jazz v názvu kapely ani tak nereprezentuje jazz, jak si ho asi většina z nás představuje, ale spíš použitými nástroji a velkou dávkou svobody, která dává prostor k improvizaci a přirozenosti, které neuznávají jakékoliv překážky. TKDE nesází jen na živé nástroje, ba naopak velmi rádi koketují s elektronikou. Co koketují, zdá se spíš, že velmi okatě flirtují, co flirtují, už ji mají v posteli, první políbení… já a ty, my. Tajemno a vášeň, souznění. Zda-li máte někdy pocit při poslechu jakékoliv hudby, že muzikanti jsou snad v právě tu chvíli na pódiu ve vaší hlavě, srdci a hrají jen a jen pro vás, tak to je případ TKDE. Ale ne že byste si je chtěli uzurpovat pro sebe, to ne, to jen proto, že se zdá, že té hudbě rozumíte a ona rozumí vám, promlouvá vaším hlasem, vaší podstatou. A kurva, dost emo sračiček.

Co mně přijde na celé tvorbě kapely velmi zajímavé, je, že i přesto, že hrají velmi, ale velmi tichou, intimní, rozvláčnější, ale v podstatě svižnou hudbu, tak nedokáží nudit, nedokáží vás odrovnat unylostí bez nápadu. Teda, je pravda, že tu a tam umí taky pěkně zaburácet. Leckdy směs elektroniky a splašené basy umí divy. Prim hrají dechové nástroje, táhlé nekonečné tóny, a podmanivý dunivý rytmus, slast. TKDE duní, nikdy předtím mě nebavilo si jen tak lehnout na zem (doma myslím, ne v autobuse se sluchátkama v uších) a vnímat hudbu i skrze vibrace v podlaze (sousedy, přiznávám, to asi nebavilo tak jako mě). TKDE umí zastavit okolní čas! Albert by měl radost. Podmanivost, která otvírá brány.

Myslím, že se Mutations EP v rámci diskografie kapely příliš neliší od ostatních desek. Cesta, která začala v roce 2000, zůstává neměnná, jen pokaždé vypráví jiný příběh, který vás jako posluchače vždy přivede k intenzivnímu prožitku. A když se připojí ženský zpěv, magický šepot, je to jako číst pasáže knihy, na které jsme se v pubertě těšili nejvíc.