Neutekl ani rok a půl a The Mars Volta vedená duem Omar Rodríguez-López a Cedric Bixler-Zavala vtrhla do aktuálního dění s novou desku. Tak krátká doba mezi alby je pro workholika Omara normou a nyní tomu není jinak. Hudba je pro něj palivem života a i své sólovky sází do lidí jednu za druhou. U Volty však vybírá co ano a co ne, hlavními tvůrčími elementy jsou v ní magie, intuice a přirozenost. Porovnejte ji s ostatními velkými skupinami, které vymýšlejí co nejdotaženější aranžmá, tráví ve studiu celou věčnost a z výsledku stejně nakonec poleze pachuť vypočítanosti. Oproti nim je The Mars Volta stále živočišným druhem.

Cedric: Chci vydat popovou desku Octahedron je takřka opakem Bedlam in Goliath. Umírněná, uvážlivá, klidná a pomalá. Naplněná velkým množstvím tklivých balad. Deska nasycená nenucenou melancholií a sklíčeností v mezích přijatelnosti. Už žádné krkolomnosti, drogový opar se rozplynul, funky šťáva došla. Nahradila je zasněnost potulného romantika. Volta si prostě vzala oddechový čas. Bubeník si při něm líže rány, kytarista léčí na ruce unavené šlachy, zpěvák popíjí čajík. Nutno doplnit, že na tom má podíl odchod dvou členů. Skupinu opustili saxofonista Adrián Terrazas-González a zvukový alchymista Paul Hinojos.

The Mars Volta na Octahedron neotáčejí kormidlem do reggae, nepřibrali do svého ansáblu harfistu, nespolupracovali se symfonickým orchestrem. Žádné převratné změny. Poprvé však od debutu De-Loused in the Comatorium Omar překonal svou přílišnou ambicióznost, která se vždy projevovala tím, že nevěděl, kde ubrat, kdy skončit, jak dotáhnout píseň do smysluplného konce. Na Frances the Mute nedokázali pětatřicetiminutovou skladbu včas utnout. Amputechture místy přehání zvukové experimenty a skladby znějí rozplizle a trhají se na menší koláže. Následující Bedlam in Goliath dokázala, co všechno za vlivy, zvuky a rytmy je možné na zvukový nosič nacpat, ale bylo to skutečně nutné? Desky excesivní, s přebytkem něčeho, co by tam nakonec ani nemuselo být. Omar na těchto nahrávkách nikdy nemá dost, všude jede na max. Vždy klade důraz na jednotlivé momenty, do kterých rve veškerý arzenál, co má při sobě. Ať už to je dechová sekce, bonga, tuna kytarových krabiček s efekty, mixážní pult, elektronické ruchy. Na Octahedron je to ale jinak.

Jeho podmanivost netkví jen v opojném množství emocí, které deska nabízí; viz fantastická With Twilight as My Guide, tak krásnou baladu skupina ještě nikdy nesložila. Novinka je vlastně úplně jednoduché album. Nenajdete v něm jako předtím intriky, hračičkářství, složité rytmy, mnohonásobně překrývané melodie. Nahrávka ví, kam míří a nepotřebuje k tomu síť zpětných zrcátek jako ve známé scéně filmu Kulový blesk. Omar už nebourá všemožné žánry a zvukově nešokuje.Neexperimentuje, drží se konvencí. Na Octahedron se ctí dávno nastavená pravidla.

V jednom článku věnujícímu se Frances the Mute označil recenzent The Mars Voltu jako „punkové King Crimson“. Trefná analogie. I ti přece měli období klidu! Proč by Octahedron nemohl být novým Islands?