Poprvé jsem s Rodeo Idiot Engine měl tu čest na loňském Fluffu, kde hráli mimo hlavní program na malé open stage. Po pár minutách jsem jejich set opustil. Už si nepamatuji, jestli to bylo jenom kvůli některému z větších jmen, které fest nabízel, nebo spíše díky neznalosti hraného materiálu. Jedno však vím jistě – kapela nezůstala dlužna svému jménu a udělala ze mě idiota. Show, plná křečovitého sekání kytarami, se totiž dle následných referencí zařadila mezi nejlepší koncerty celé akce a mně kromě očí pro pláč zbyla ještě jedna možnost – pustit si jejich tehdy aktuální album Fools Will Crush the Crown. Následoval lehčí kómat. I když se považuji za člověka, kterého v oblasti různých math prasáren už nemá co překvapit, tohle album mě dokázalo propasírovat masomlýnkem, kdy všechna ta kakofonie, nečekané zvraty a ultrarychlé akordové změny způsobily, že jsem se musel ptát, co to tam vlastně ti magoři hrají. Pár poslechů nás tehdy ale sblížilo a nakonec jsme se stali dobrými kamarády…

Základní premisa je z předchozího textu tedy jasná – Rodeo Idiot hrají matiku. Co je zajímavé a co tu tvoří jeden ze základních kamenů specifického rukopisu je fakt, že ona matika je zde ztvárněna způsobem zásadně rozdílným od materiálu, jaký nám předkládají ostatní žánrově spřízněné kapely. Nečekejte žádné krkolomné pseudosólování ve vysokých polohách či snad tapované běhačky po hmatníku, hlavní roli tady hrají obyčejné akordy, mnohdy šíleně komponované do riffů, co se kroutí, lámou a zasekávají v těch nejméně předpokládaných chvílích. Zběsilé pasáže na Consequences tak stále zůstávají věrny konceptu ze zmíněného minulého alba – při prvním střetnutí je posluchač vržen doprostřed neznámého města, přičemž se ve snaze zorientovat zavděčí pouze záchytným bodům v podobě věží kostelů a vysokých budov, čnějících nad zbytek scenérie. Na nahrávce taková místa představují pársekundové zapamatovatelné (a občas i melodické!) pasáže, zbytek zůstává až do určité doby pouze chaotickou směsí slepých uliček a nepředvídatelně se vinoucích cest. I v takových chvílích, přes množství netypických postupů a zlomů, si však současná tvorba tRIE zvládá zachovávat atmosféru, která je ostatně i dalším z důvodů, proč Consequences slyšet.

Oproti minulému dílu je zde totiž na celkovou atmosféričnost kladen mnohem větší důraz, což má za následek, že se vedle frenetických partů dostává ve velké míře i na jednodušší, ale o to efektnější plochy, které celý materiál dělají přístupnější i širší oblasti posluchačů. Zejména pak těm, kterým nejsou cizí tma ani bahno. Zmínil jsem se předtím o městě? Pojďme zpátky, zapomeňte však na sluncem zalité ulice plné života a optimismu, v nichž se prochází usměvaví kolemjdoucí. Temné a špinavé město, které Rodeo Idiot Engine vystavěli, je plné plížících se stínů, jež už dávno ztratily naděje a optimistické sny. Skličující atmosféra bezmoci se zde mísí s výbuchy vzteku a chvilkovými záchvěvy víry v lepší zítřky, které na úrodnou půdu stejně nedopadají. Celá nálada nahrávky oplývá až mystickou aurou, kdy některé pasáže působí téměř jako seance pro přivolávání démonů z nejzazších koutů pekel. Když řeknu, že celek zní asi jakoby Amenra začala hrát math, nebudu tak daleko od pravdy. Kromě těchto Belgičanů mě ale napadají i další spolky, jež hudba na Consequences evokuje – v nejzběsilejších pasážích vyvstanou na mysl třeba takoví Celeste, v těch umírněnějších pak Birds In Row. Se zmíněnými francouzskými sebrankami mají pak tRIE společnou ještě další věc – pod komplikovanou fasádou lze stále slyšet poctivě ušpiněnou hardcorovou školu. Je však třeba počítat s tím, že s každým z riffů, které se zde objevují sotva na pár sekund, by klasická hardcorová kapela stačila zásobit klidně půlku songu…

Podívejte se z okna a uvidíte typické prýskanice, celkový hnus a šeď. Pak se podívejte na displej svého hudebního přehrávače a první věc, kterou byste měli vidět, je právě tohle album. Rodeo Idiot Engine s ním přišli jako na zavolanou, je totiž podzim a já už teď vím, že jsem pro něj našel odpovídající soundtrack. Consequences je nahrávkou, kterou kapela definitivně potvrzuje svůj nástup do první ligy současné evropské hardcorové scény, přičemž jeho vydání dost možná představuje okamžik, po němž se ještě stále nedoceněné jméno autorů stane uznávanějším a respektovanějším. Přejme jim to, potenciálu mají víc než dost…