Debut Australanů THE SCHOENBERG AUTOMATON měl původně vyjít ještě loni v prosinci, ale přišlo menší zdržení, a tak se automat(on)icky zařadil mezi mé nejočekávanější desky letoška. Aby taky ne, vždyť dva roky staré třískladbové EP byla nehorázná střela, která vlila čerstvou krev do trochu stagnujícího žánru moderních tech/death/math nakládaček. Mít už na leden takhle vyšponovaná očekávání, to se často nestává. I přes veškerá nadšení se ale budu snažit recenzi napsat jako nezaujatý posluchač, a pokud se mi něco nelíbí, nebudu to zbytečně obcházet.

A těmi negativy také rovnou začnu. Už dlouho dopředu bylo známo, že kapelu opustil původní zpěvák Colin Cadell a nahradil ho jistý Jake Gerstle. Toho jsem se obával, protože nahradit Colinův zničující vokální projev se zdálo takřka nemožné a podle letmých ukázek na netu ještě před vydáním se mi mé obavy potvrzovaly. Tady je nutné dodat, že Vela obsahuje i skladby z výše zmíněného EP, takže je tu možnost přímého srovnání obou pěvců. A Colin z počátku jednoznačně vyhrával. Jenže po mnoha a mnoha posleších musím s úlevou konstatovat, že Jake je stejně jako Colin zvíře první kategorie a jde o minimálně rovnocennou náhradu. Stačilo si jen zvyknout na trochu jiný projev a bylo vyhráno (ale trvalo mi to sakra dlouho). „Zvyk je železná košile“ se neříká jen tak nadarmo. Takže vlastně ta nejhorší obava se nakonec proměnila v přednost. Přišla ale jiná věc.

Pár dní po vydání mi pan vedoucí psal, že se mu nezdá zvuk. S tím jsem nesouhlasil, zvuk mi přišel v pořádku (desku jsem v té době slyšel snad jen dvakrát). Jenže nakonec musím dát Bizzovi za pravdu. Vela zní oproti EP mnohem „vyžehleněji“ (čti djentově ploše) a tím pádem mnohem méně průbojně. A hlavně tím ztrácí svou vlastní tvář a ztrácí se v davu ostatních. Fakt nechápu, proč se chlapci vydali tímto směrem. Ano, djent je teď všude v módě, ale proboha, tohle přece není djent. Copak ION DISSONANCE a podobní zvučí takhle? Podobný styl si přece vyloženě říká o mnohem intenzivnější zvukový kabátek. Už mám tohohle debilního trendu plný zuby. Naprosto zbytečná chyba, srážející materiál o třídu níže. Podobná blbost se naposledy povedla minulý rok VEIL OF MAYA na Eclipse, tam to ale dopadlo ještě o dost hůře. Nakonec je tedy vše přesně obráceně, než se na začátku zdálo. Vokál super, zvuk nic moc.

Teď už se ale pojďme věnovat těm příjemnějším věcem, a sice samotným skladbám. Ty jsou naštěstí nekompromisní a až na slabší začátek v podobě trochu jednotvárné sypanice A Stone Face of Piety je vše, jak jsem si přál. Každopádně si připravte plato Paralenu, protože mix zběsilých sypaček, nečekaných blast výpadů, honiček po hmatníku, nepříjemných pískaček a moderních trhaných neuro pasáží vás odmění solidní migrénou. Během celé hrací doby naštěstí chlapci několikrát vytasí i oddychové najazzlé vsuvky (chválím jemnou mezihru Stopping a God Mid-Sentence), takže alespoň chvilka k vydechnutí se tu najde. Pokud se vám tedy stýská po staré tvorbě WAR FROM A HARLOTS MOUTH, je Vela možnou alternativou. Všemu samozřejmě vládne precizní lichodobá (většinou) taktovka basáka a bicmana a brutální maniakální vokál, který disponuje hned několika líbeznými něžnými polohami a v určitých chvílích (takové ty polomluvené maniakální proslovy) silně evokuje Kevina McCaugheye. Na nějaké melodické popěvky samozřejmě honem rychle zapomeňte.

Jako representativní vzorek bych doporučil Arecibo. Ta vás během šesti minut protáhne všemi zákoutími australského pekla: od grindující zběsilosti, mathmetalové nevyzpytatelnosti až po pokroucený jazzový výlet. Ani s Ghost of Mirach neuděláte chybu (pasáž 2:10 - 2:15, CONVERGE jak vyšitý). Jak už jsem říkal, deska obsahuje i songy ze staršího EP. Ty jsou ale kompletně znovu přehrané a často jsou v nich i úplně nové věci, takže je nelze brát jako pouhou výplň k dosažení stopáže dlouhohrající desky. V závěrečném dvojbloku The Worm Engine a Ultimatewhirringendmachine. se překvapivě nehledí jenom na totální destrukci, ale na povrch se dostávají i decentně naznačené melodické záchvěvy (slyším tam správně klávesy?). Nejde si nevybavit poslední řadovku krajanů THE CONTORTIONIST. Nejlepší skladby? Těžko říct, kotouč je celkově vyrovnaný, ale za mě asi Ghost of Mirach, Arecibo, Ultimatewhirringendmachine. a stará dobrá Where are We, In a Cube?.

THE SCHOENBERG AUTOMATON to dokázali a hned na začátek roku servírují nabušenou porci technické moderny, kterou je potřeba brát sakra vážně. Nebýt toho zpropadeného zvuku, šel bych ještě minimálně o pět bodů výše. Škoda ho, škoda. I tak si ale troufám tvrdit, že lepších desek v těchto vodách letos moc nevznikne. Další na řadě budou nadějní nováčci DAMNED SPRING FRAGRANTIA.

PS: Takhle se má psát závěrečná děkovačka: „We hope our debut LP brings you the same joy we had creating it over such a long period of time. Dance to it like nobody's watching. Unauthorised reproduction of this CD is illegal and lame. Buy a shirt.“