Theriomorph je nový sólový projekt Perttu Pakkanena, který z jeho mnoha projektů a kapel (Adaestuo, Horna, Sargeist, Vitsaus ad.) navazuje především na Cornigr. Čili jde o agresivní rychlý black metal, který se s ničím nesere a ani já se s recenzí nebudu srát.
Deska prezentuje v první řadě pořádný nátlak, maniakální vražedný trans, nenávist zakovanou do černých asfaltových drážek. Nehledejte tu žádnou hipsterskou nadsázku, žádné hippie mrky mrky, jen přísný vražedný black metal, stupňování furoru a zhudebnění destrukce na několik způsobů, které je umocněno nijak složitými, ale výborně fungujícími fígly. Zaříkání v Lunar Emblem nebo chorál v Burning Black Bleeding jsou jen drobným osvěžením v půlhodiny dlouhém stupňovaném soundtracku rituální vraždy. Jednoduché a břitké riffy se skvělým zvukem, kdy zejména proplétání basové linky s hlavní kytarovou melodií je jako z učebnice. To a ještě víc přináší na svém debutu Theriomorph. Nezvykle konkrétní zvuk bicích umožňuje už tak solidní agresivitě ještě lépe zapůsobit, a když baterie spustí kanonádu naplno jako v úvodu Nocturne, je to masivní sonický atak, který snese srovnání se zásadními žánrovými milníky.
Porce 33 a půl minuty je přesně akorát, nic se tu neprotahuje a opakování slouží k navození transu, nikoli k zaplácnutí přebytečné plochy. Jen tak náhodně mi Theriomorph připomněl střet pozdních, nikterak přehnaně avantgardních Mayhem s bestialitou Ominous Resurrection a okázalou pravověrností Funeral Winds. Hudebně nejblíže má pak určitě k výše zmiňovaným Cornigr. Tohle je pořádně zlá a chorobná hudba!
Terratur Possesions se konečně vrátil s opravdu silnou deskou, která musí udělat radost každému ctiteli černého kovu. Nejen kvalitní hudba, ale parádní obal (vraždící hermafrodit s pořádným cábem) a dobře udělaný layout (což je již tradičně Oleho silná stránka) podtrhují kvalitu. Patrně nejlepší letošní deska co se extrémního black metalu týká.
Na precizní shrnutí dojmů, vlivů a kvalit došlo výše, do soupisky zvukových vlivů snad zbývá zahrnout také starší Finsko, zejména pak nejrezonantnější desky Sargeist a Horna, kde se střídmá, pro danou zemi typická melodičnost setkává se starou norskou špínou. Theriomorph však primárně navazuje na padlé Vitsaus a Cornigr, projekty z mysli stejného tvůrce. V mnohém je překonává, najdou se ale i formality, kde Diabolical Bloodswords zaostává.
Předchozí Pakkanenovy projekty vykazovaly vyšší stupeň přímočarosti, proto se dokázaly rychle zarýt. A to i navzdory produkční nepropustnosti pramenící z působivého snoubení reverbu a vytažených středů. Cornigr i Vitsaus se více opíraly do melodií a zastřených leadů, díky kterým se skladby vybaví několik let po jejich vzniku a dávnému poslechu.
Theriomorph přímočařejší prvky opouští, rovněž končí se zvukovou rozmlžeností. Z produkčního hlediska jde o čistý jed, jehož jízlivost je po prvních rotacích nejlákavější proprietou. Vyznění Diabolical Bloodswords je promyšlené, ve svém hnusu neobyčejně vypiplané – natolik, že hudbu není třeba poslouchat nahlas, aby vraždila. I tišší poslechy vykazují působivou magii.
Až na uhrančivou produkci nedá debut nic zadarmo. Navzdory své čitelnosti vyžaduje více poslechů, které eventuelně rozkryjí střídmou, avšak funkční úroveň sofistikovanosti i důmyslnou hru s dynamikou. Během chytání dílčích motivů, riffů a vokálních výpadů se však posluchač eventuelně navrací k původnímu dojmu: že trumfem desky je čisté zlo, se kterým si potykal hned v začátcích. I v tomto ohledu se nabízí opětovná zmínka o Salvation od Funeral Mist – album, která svou zlobou nadále kraluje.
Tři názory na poměrně nenápadnou desku se nakonec nejeví jako zbytečnost. Diabolical Bloodswords si zaslouží pozornost: pravděpodobně totiž půjde o desku, která v roce 2022 bude prýštit žánrovou esencí nejvíce.
Nejvíc vraždí trans(ka) na obalu, ale jo, též tu cítím neobyčejný zápal a (černou) energii. Tu dodávají zejména bicí - nejde ani tak o rychlost, ta je slušná, ale Pakkanen má hlavně vytříbený cit pro dynamiku, nástupy (!), hraje poměrně nápaditě, efektivně akcentuje, tříská do činelů, přechody, průklepy (zvláštně roztřesený virbl, „ráfkovka“? atd.), průšlapy, ale pořád to má ten potřebný „trve spirit“. Jede to, nakopává, baví. A ten krásně přirozený zvuk a úderné, suché kopáky! Snad jen virbl by v sypačkách mohl být v mixu trošku víc (jako u Cornigr).
Kytarově je tu znát inspirace, nebo i vyloženě variace na riffy z Norska 1. poloviny 90. let, hlavně z De Mysteriis od Mayhem (nejvíc střední část Cursed in Eternity vs. Atigibus…). I vokál Attilu občas připomene, Reflecting Skull odkazuje k Witches Sabbath - Emperor atd. Daří se je ale částečně aktualizovat a kombinovat s novějšími prvky. Sem tam přízračné Blut Aus Nord zavytí / ujíždění, majestátnost Nightbringer (mj. ty vyšší linky), trocha posedlosti Funeral Mist (Salvation – místy i vokály, rozjezdy, outro), nebo Katharsis. Nic tech, ani avant, ale ty riffy a songwriting jsou prostě dobré, funkční, řízné, mají šťávu. Tohle umocňuje i perfektní (bas-)kytarový zvuk – ideální poměr ostrost / špína. Nosné linky je snadné sledovat, ale jisté distorzi ukryté v drobnosti ucho docení až postupně, což mám rád.
Intro je sice lehce úsměvné (připomene Danse Macabre - Celtic Frost / Preludium ze SBD – Sargeist), ale jinak se kratší skladby / intermezza s rituálními zpěvy, recitací a violoncellový (?) závěr povedly. Mimochodem – když zvážím, že si Packain všechny nástroje a vokál nahrál sám (VJS mix a master), tak to z něj dělá asi nejschopnějšího „pokojíčkáře“, kterého znám (teď mě nikdo lepší nenapadá), žádná ze složek tím totiž netrpí. I vokál je účinně nafrázovaný a diktuje ostře jak ten pán s patkou a knírkem. A jak už zmínil Vaněna – konečně zase jednou adekvátní stopáž. Počáteční nadšení už sice trochu opadlo, ale stejně – vynikající deska, od loňských Palus Somni nejlepší black metal.
Vložit komentář