Tahle deska je jedna velká svízel z Finska. Hned první riff jedovatá punková slina, jednoduchej rytmus podporuje koncentrovanou zlobu. Divně nalazenou, odtažitou, jakoby až trochu lajdácky střednětempou - tvrdá protispolečenská kocovina. Zvuk je masivní, zbustrovanej, ale přeze všeobklopující vazbení postupně prorážej disharmonický šperkovačky, který jsou překvapivě vychytralý a dokážou i přes veškerej bordel okolo zježit chloupky na zátylku. Ale pak všechny detaily překryje nástup vokálu, kterej celou zlou náladu vytáčí do absurdních, přehnanejch rovin. Teatrální, poťouchlej, svojí pošahaností mi připomíná poslední desku Daughters. Tu mi koneckonců Manhole lehce připomíná i hudebně, ale tady jsou už vzdálenosti o trochu větší.

Throat totiž na rozdíl od Daughters zdaleka nejsou tak chytlaví - místo našláplýho rokkenu se tu vychází ze špinavejch, primitivních punk/hc kolovrátků. Cirkusová atmosféra se tak posouvá trošku jinam - všecko je tu míň přívětivý, zlý, ošklivý. Zvýrazněný jsou negativní emoce a nízký pudy na úkor používání správnejch psychotropních látek. Tenhle zábavní park má prostě divný atrakce - kolotoče eutanázie, plynový horský dráhy a pesticidový zmrzky. Místo drogovýho tripu se dostaneš na dno morální absurdity, ze kterýho se ne a ne vyhrabat - obhroublej riff donekonečna opakovat, a pak ho nahradit jiným, ještě o kousek obhroublejším. Místo kokainu si radši přihneš něco trvdý finský vodky a šup se porvat s rodičema ostatních děcek do autodromu.

Zloba a špína ale na Manhole není dominatní prvek, aspoň po tom, co necháš odeznít prvních pár poslechů. Všeprostupnej je hlavně ten smysl pro jedovatou teatrálnost, humor a provokaci. Od nekorektních textů, přes mohutně špinavý riffy až po pošahanej vokál - všechno je tady trochu za hranou, vytočený do příliš vysokejch otáček na to, aby to mohlo bejt míněný vážně. A není to jen prvoplánový přehánění a zveličování - pod hrubou slupkou se skrývaj jemnější vrstvy drobnejch, pečlivě vystavenejch disharmonickejch trylků, který jsou často právě tím prvkem, kterej hudbu posouvá za hranici příčetnosti. Zkrátka, Manhole je hnusnej, špinavej a často i odpuzující, ale pořád je to hlavně svým způsobem unikátní smysl pro nadsázku a absurditu.