Jen pro pořádek - Tomahawk, často považovaný za další z projektů Mikea Pattona, je především prací kytaristy Duana Denisona (mj. člena noise rockových The Jesus Lizard), který zde skládá většinu hudby a i letošní album leží převážně na jeho bedrech. Vlastně prý musel ostatní členy poslední zhruba dva roky „uhánět“, aby si našli čas a nahráli své party. Patton samotný zde totiž převážně „jen“ zpívá (ano, ty uvozovky jsou na místě), i když na výsledné podobě skladeb je jeho vliv přece jen znát. Bubeníkem je i na aktuální desce John Stanier (jinak Battles, ex-Helmet), na postu basové kytary Kevina Rutmanise vystřídal workoholik Trevor Dunn (mj. Pattonův spoluhráč z Mr. Bungle a Fantômas, také Electric Masada a The Dreamers Johna Zorna a momentálně figuruje v koncertní sestavě Melvins).

Zatímco eponymní debut a následující Mit Gas představovaly víceméně snadno stravitelnou alternativní či lehce experimentující rockovou muziku (zvláště v případě Mit Gas velice zdařilou, originální a nápaditou, s nemalým, zdravě hitovým potenciálem), předposlední album Anonymous se pustilo do větších experimentů s jinými žánry a to konkrétně s hudbou původních obyvatel Severní Ameriky („indiánů“, chcete-li) a došlo (dle mě) k naprosto skvělé fúzi. To často nemuselo být každému po chuti, mně to v době vydání vyloženě nadchlo a i dnes Anonymous považuji (v těsném závěsu je Mit Gas) za jejich nejpovedenější (a bezesporu nejoriginálnější). Na něm se skutečně dalo přenést do vyprahlých prérií, westernových „měst duchů“, a zúčastnit se hypnotických šamanských rituálů. A to bez toho aby se vytratil potřebný rockový či prostě písničkový drive.

Oddfellows, které vychází po dlouhých 6ti letech, představuje spíše návrat k prvním dvěma albům, možná ještě kamsi více do minulosti. O většině nového materiálu lze celkově říci, že je jednodušší, přímočařejší, asi nejméně experimentální (či alternativní) a je prostě (na mě až možná moc) docela normální. Tleskat budou naopak pravděpodobně ti, co se léta těší na to, až bude Patton zpívat právě „v něčem normálním“, pokud možno co nejvíce podobném Faith No More.

Titulní Oddfelows startuje s trochu podivně se kroutícím riffem, který dává vzpomenout na The Jesus Lizard - Denison je se svým rukopisem i zvukem kytary jasně rozpoznatelný. Patton používá, jak je pro něj rovněž typické, rozličné vokální polohy a techniky, zpěv i křik, dvojhlasy, ke konci si kytara rozjede i lehčí „math sólo“, na úvod to není špatné, ale působí to na mě tak nějak nedotaženě, spíš jako nějaká skica, či nápad, s kterým se mělo ještě pracovat. A dojem těchto „skic“ přetrvává u dobré poloviny skladeb. Singlová Stone Letter je jasně cílená rádiová hitovka, jenže jí opět něco chybí, prostě mi spadá do šuplíku „nenadchne, ale neurazí“ a to mi zrovna k Tomahawk nesedí. I. O. U. začíná zajímavě, téměř až trip-hopově, klavír, elektronický beat, dojde k rockové gradaci a konec… opět dojem zajímavého nápadu, který vyprchal do ztracena… White Hats/Black Hats, další přímočará rocková skladba, je lepší než Stone Letter, ale nic, k čemu bych se měl chuť opakovaně vracet. Mírné zklamání se vytrácí až v prostřední části alba, s čtyřlístkem začínajícím klidnou A Thousand Eyes. Ta disponuje příjemnou noir (možná mafiánskou?) atmosférou, je vyšperkována vhodně a decentně zvolenými klávesami a efekty a patří k těm nejlepším momentům alba. V Rise Up Dirty Waters jakoby se zase vynořil duch bláznivých Mr. Bungle, najazzlé bicí a basa, náhlé změny postupů a nálad, přitom skladba zůstává srozumitelnou a chytlavou. S The Quiet Few se zase rockově přitvrdí a až na ne úplně povedené zrychlující finále se mi tahle věc líbí. Povedla se i I Can Almost See Them s dramatickým, možná filmově-soundtrackovým feelingem, napětí, něco visí ve vzduchu, opět fajn vybrané efekty či samply (zvony!). Spíše rozpačité dojmy mám z Choke Neck, Waratorium a hlavně ze South Paw, opět onen dojem průměrnosti ze sice ne špatných, ale ani ničím zvlášť zajímavých „normálních rockových skladeb“. Před koncem nám ten průměr zvedá ještě Baby Let's Play____, co do nálady podobná kouskům A Thousand Eyes a I Can Almost See Them. A album nám uzavírá celkem slušný surf-punk rock Typhoon.

Co se týče čistě Pattonova pěveckého výkonu, tak tady nelze být nespokojen, i když jsem od něj slyšel (a to i v rámci Tomahawk) podařenější a nápaditější kousky, na druhou stranu to bude i do jisté míry ovlivněno/omezováno instrumentální složkou alba. Vlastně se mi nabízí otázka, jestli nehodnotím víc smířlivě, protože se mi jednoduše líbí jeho hlas a způsob, jakým s ním pracuje, jeho hra se slovy, intonace… Nelze se ale i ubránit srovnání s dalšími projekty a kapelami, v nichž je zainteresován a jejichž laťka je u mě nastavena dost vysoko, a to potom případné „nadržování“ Tomahawku vyvažuje. Produkci také nelze nic zásadního vytknout, ale i když je zvuk dobrý, mám stejně pocit, že na předchozích albech byl ještě o trošku vymazlenější.

Směřuji k tomu vlastně celou dobu. Tomahawk prostě nahráli slušnou, poměrně normální a pohodovou (alternativně) rockovou desku s několika dobrými a zajímavými momenty (nebo i celými skladbami), v porovnání se staršími deskami však Oddfellows působí trochu nedotaženě a obyčejně.