Pětice muzikantů z Olomouckého kraje, konkrétně z Přerova, na sebe letos poutá pozornost vydáním svého debutu Beyond the Astral Misanthropy u labelu Élysion a pokud bych měl tento debut nějak žánrově charakterizovat, pohybuje se na pomezí temnějších podob progresivního deathu a blacku, přičemž od jejich blackových náznaků bych napříště pánům doporučil raději upustit, protože (přinejmenším v mých uších) vyznívají v celkovém konceptu poněkud směšně.

Přiznám se, že obecně mám s jejich albovou prvotinou tak trochu problém a vyvolává ve mě jakýsi vnitřní souboj. Otázkou je, jestli tento problém je ve mně, nebo v kapele. Translunaria jsou slyšitelně dostačně zruční hudebníci a zjevně si dali na svém debutu hodně záležet - Beyond the Astral Misanthropy totiž rozhodně není albem jednoho, ba ani třebas pěti poslechů.

Jednotlivým skladbám stačí v průměru čtyřminutová stopáž a přesto působí dosti členitě a strukturovaně. Velkou zásluhu na tom z mého pohledu má bubeník Lukáš, u něhož lze jen zřídka říct, že by hrál rovně, nebo přímo, a neustále si svojí hru komplikuje spoustou bubenických fines. Snahu o komplikovanost a nepředvídatelnost by se měla určitě ocenit, ale ne vždy se to podaří takovým způsobem, aby to šlo přičíst ke kladným stránkám. Deska je rovněž bohatá na nejrůznější kytarové vyhrávky a v kombinaci s občas použitými jemnými vybrnkávačkami mi v tomto směru svojí atmosférou jaksi přípomíná jistou odnož švédské deathmetalové školy první poloviny devadesátých let. Jádro problému je ale mém případě v tom, že mě tahle deska prostě moc neba. Nemohu to sice úplně zobecnit a vztáhnout na celé album, protože momenty, kterými by mě pánové zaujali tu rozhodně jsou. Právě spousta kytarových vyhrávek i poměrně povedených melodií, nejedna propracovaná práce s rytmem, kytarové sólo v Human Sculptures That Will Breathe No More, nebo zasněný začátek Within the Mental Capture of Myself. Bohužel ale podobně atraktivních motivů nenacházím na desce tolik, aby ve mně vyvolávala touhu pouštět si ji znovu.

Přesto považuji Beyond The Astral Misanthropy za poctivě odvedenouBeyond the Astral Misanthropy rozhodně není albem jednoho, ba ani třebas pěti poslechů. Jednotlivým skladbám stačí v průměru čtyřminutová stopáž a přesto působí dosti členitě a strukturovaně. Snahu o komplikovanost a nepředvídatelnost by se měla určitě ocenit, ale ne vždy se to podaří takovým způsobem, aby to šlo přičíst ke kladným stránkám.práci, nepostrádající hudební kvality ani pro náročnější posluchače a nemám obavy, že by mezi fanoušky nesklidila požadovaný ohlas. Důkazem budiž například i Bizziho pohled.

Když jsme o této desce s CrusTem debatovali, mnohox jsme se v názorech na ní rozcházeli a já ho vždy o jejích kvalitách přesvědčoval. A to přesně z důvodů, o kterých CrusT nakonec výše píše. Ano, deska totiž vůbec není jen na několik poslechů, což se projevilo i v mých počátečních (skeptičtějších) názorech na ni; však Lukáš či Schizmo (Fred) mohou potvrdit. Postupem času jsem na ní ale nacházel stále více příjemných a ještě příjemnějších míst, skvělých nápadů, variabilních barevných vokálů (dokonce je dle hlasů skoro naprosto jasné, kdo co zpívá) a rytmických struktur, a především skvělých aranží, které jsou dle mě snad nejsilnější složkou alba. O výkonech Transek se bavit ani nebudeme, určitě si všimnete, že zde hraje i basák!

Jinak s CrusTovou částí naprosto souhlasím a chápu jeho výtky. Některé blacklejší pasáže by mi na desce také nechyběly, ale nakonec po těch iks posleších chápu pro Translunarii jejich smysl a to, že jsou umě a logicky vkomponované. Někdy bych ale šlápl maličko na plyn a přidal více razance - obzvláště v prvním válu Winter Graves of Inner Illusion, který dle mne není nejvhodněji zvoleným otvírákem; dal bych nějakou říznější pecku. Jinak ale jedna z nejlepších desek domácí půdy! A pokud by někdo chtěl pár kapel, kam by se dala Translunaria zasměrovat, nahodím třeba Depresy a Death. Zajímavá kombinace, že? ;-)