Gothic metal – žánrová škatulka, která zní spíš jako nadávka nebo protimluv. Každý si představí zpěvačku, co se snaží vypadat děsně sexy a proječet se na dosah k opeře (metaláci operu stejně neposlouchají, takže sebeprůměrnější pokus o čistý soprán hodnotí jako něco neslýchaného); podaří-li se jim odtrhnout zrak od zpěvaččina výstřihu či rozparku, je možné zaznamenat partičku šumařů hoblujících chudé riffy obalené údajně epickým šmrdláním na klávesy. Gothická odnož metalu byla dekadentní už v době svého vzniku, natož teď, po patnácti letech: každý soudný posluchač proto od nové desky vedoucí kapely tohoto žánru právem očekává hrůzu. Jenže ono to tak snadné nebude.

S Tristanií to bylo vždycky složité: její fandové se s vámi dost možná budou hádat, že to vlastně žádný gothic metal není (ve chvályhodné snaze očistit slušnou kapelu od tohoto dehonestujícího označení), že Tristania byla před 'scénou' vždy o krok napřed a kdesi cosi. Darmo spekulovat, co bylo, píše se rok 2010, z původní sestavy v kapele zůstali jen dva, jinak utekli všichni, včetně všech zpěváků počítaje v matrónu se pomalu proměňující prsatici Vibeke Stene. Leckomu by asi došla trpělivost a spolek by rozpustil, ne tak našemu párečku Norů, kteří loni začali připravovat nový opus, následovníka desky Illumination (vydané roku 2007 a z pohledu autora recenze spíše nepovedené).

Co nám naservírovali? Tak předně novou frontwoman, na tu je přirozeně každý zvědavý nejvíc. Mariangela Demurtas dříve halekala v bezvýznamných italských kapelách, Rubicon je její mainstreamový debut, který dle mého zvládla na výbornou. Jednak skvěle vypadá, to je pro zpěvačku gothické kapely to nejpodstatnější, nepředstírejme, že ne. Jižanství z ní emanuje všemi směry, vizáží počínaje, hlasovými dispozicemi konče – nesnaží se o žádnou rádoby operu (hosana!), namísto toho zpívá civilně, temperamentně, drze. Není v tom žádná vznešená technika, jen přirozenost. Já beru – milovníci barokních paruk jistě nechají ležet.
Ženskou u Tristanie vždy doprovázeli chlapi, nejinak je tomu na desce Rubicon, kde zaznívá dokonce čtveřice mužských hrdel, z toho tři na pozici „lead“: kytarista Anders obstarává křik a strašení, hostující ex-člen Østen zastupuje hlas sexy upíra, stěžejní party však náleží celebritě (v metalovém měřítku) Kjetilu Nordhusovi z Green Carnation. Všichni borci to zvládají na výbornou, a jestliže se vám nebude líbit povykování té cuchty Marie, můžete se kochat alespoň party s přídechem testosteronu. K vokálům se sluší dodat, že jejich dramaturgie je náramná: zpěváci se všelijak střídají, doplňují, předvádějí dvojhlasy a trojhlasy, zkrátka si hrají – nejmarkantněji je to vidět v závěrečné skladbě, která představuje skutečné hody. Popojedem.

Muzika na Rubiconu je prostě metalový pop – kdo čekal něco jiného, je naivka. Kytary a bicí jsou spíše 'hodné' a přenechávají prostor vokálům a klávesovým melodiím (tu a tam vkusně doplněným houslemi Peta Johansena, který honí smyčec snad pro půlku scény); štěstím je, že se kapela nesnaží vyvářet gothická klišé a namísto toho předvádí jakýsi 'metal bez přívlastku' – dílo nekanonického ražení. Patrně proto deska u spousty posluchačů a recenzentů propadla, vždyť kovaným fanouškům Tristanie vlastně přináší samá zklamání: nové hlasy (včetně ne-operní ženské), odklon od klišé gothic metalu a do jisté míry též od tradičního zvuku kapely. Jenže tyhle stížnosti jsou jen kecy zhrzených staromilců. Když jsem si Rubicon prvně pouštěl, bylo to proto, abych se pousmál snažení odkecaných ubožáků: jenže k mému překvapení mě album chytlo a nepustilo – ono se totiž hrozně příjemně poslouchá.

Hodnotím za osm pro posluchače, který se neštítí slova pop a předchozí tvorbu Tristanie nezná nebo je mu jedno. Kdokoli ortodoxní (ať už v kontextu metalu nebo samotné Tristanie) by si měl od hodnocení odečíst tolik bodů, na kolik hodnotí svoji ortodoxii. Škoda pro něj, Rubicon se snadno může stát jednou z desek roku.

TRISTANIA má poměrně zajímavou historii. Na konci minulého desetiletí patřila k nejvýraznějším představitelům specifické norské odnože či vlny gotického metalu. Spolu s krajany THEATRE OF TRAGEDY, TRAIL OF TEARS, THE SINS OF THY BELOVED či DISMAL EUPHONY ukazovali, že tento žánr se dá dělat pestře, zajímavě, nápaditě a ne až tak směšně, aby se za jeho poslech musel stydět každý, kdo odrostl plínkám či teplému mléku v mateřské školce. Jinou věcí ovšem je, že šlo o dobově podmíněnou záležitost, jejíž přesah do další dekády je minimálně sporný. Pokud na vrcholné desky těchto kapel, jež byly natočeny cca v letech 1996 - 1999, budeme pohlížet jako na tehdy relativně inovativní, ale dnes již spíš roztomile nostalgické, je vše v nejlepším pořádku. Překonat svůj tehdejší stín a přijít s něčím novým a smysluplným, co by ospravedlnilo další uměleckou existenci těchto těles, se ovšem prakticky žádnému z nich nepodařilo. Kapely střídavě natáčely slabší a o trochu lepší věci, občas chytily druhý dech, občas se (marně) snažily vrátit k tomu, co je proslavilo (ale při druhém pokusu o vstup do téže řeky už prostě nefungovalo), jindy se naopak vydaly úplně jinými, třebas i trochu experimentálními cestami, vždy však s trochu diskutabilním výsledkem.

Ostatně osudy většiny z nich hovoří za vše. THEATRE OF TRAGEDY se sice snažili o novou kariéru jako synth-popová kapela, ale na samém konci své dráhy, s novou zpěvačkou, se dotkli úplného dna; TRAIL OF TEARS ještě přežívají, ale s výjimkou krátkého období před pěti lety (kdy sázeli pouze na mužské vokály) se pohybují blízko toho samého dna; THE SINS OF THY BELOVED balancují na hraně neexistence a zapomnění, deset let už o nich nikdo nic neslyšel (možná je to tak lepší) a DISMAL EUPHONY to po dvou skvělých a dvou sporných deskách také zabalili.

Prapor tedy zůstal především v rukách TRISTANIE, která měla vždy asi nejtužší kořínek a snažila se být o kousek napřed před ostatními. Když se ovšem ohlédneme zpětně, ve skutečnosti se jí to bezezbytku podařilo jen na dvou deskách: Beyond the Veil (1999) a Ashes (2005). Prvně jmenovaná se stala vrcholem jejich klasického období a definovala kvalitní gotický metal přelomu století. Jistě, z dnešního pohledu je tato nahrávka plná klišé, ale má své kouzlo a je třeba říci, že na řadu z těchto klišé má TRISTANIA de facto autorský patent. Navíc tehdy šlo o nový sound, čerstvé, neokoukané aranžmá, zkrátka po všech stránkách atraktivní věc: hypnotický ženský vokál v kombinaci s mužskými, perfektně padnoucí sborové zpěvy, masivní klávesy ideálně vyvážené s kytarami a okořeněné houslemi, působivá atmosféra, dynamická práce s tempem a rytmikou a především hitové, přitom však nepodbízivé melodické linky. TRISTANIA tehdy přesně věděla, co si ještě může dovolit, aby to znělo přitažlivě, a přitom se nedostala za hranici slizkosti a kýče. Následující počin World of Glass se sice snažil o modernější kabát, ale víceméně těžil z úspěchu předešlé desky, i když nenabídl tak zajímavé nápady. Po čtyřleté pauze pak přišel stylový úkrok s již zmíněným Ashes. Kapela se správně odklonila od poněkud barvotiskové hýřivosti, stáhla se do introvertnější polohy, položila důraz na kytary a výsledkem bylo velmi dospěle znějící album, jež bylo minimálně jednou, ne-li oběma nohama na cestě ven z gotického žánru. Škoda, že se kapele nedařilo podobným překvapivým způsobem posouvat dále, naopak se s následující deskou Illumination vrátila o krok zpět – pár nových nápadů, zajímaví hosté (třeba Vorph ze SAMAEL), ale jinak už něco podobného nabízela předtím a popravdě i lépe. Víceméně se z ní tímto krokem stala záležitost, jejíž nahrávky jsou víc postavené na produkci než na samotných silných nápadech. A totéž víceméně potvrdili s novinkou Rubicon. Název je ostatně příznačný – jako by se neustále snažili o překročení svého vlastního rubikonu, ale minimálně v posledních pěti letech se to ne a ne podařit.

Zásadní změnou, která je (logicky) propraná ve všech recenzích, byl příchod nové exotické zpěvačky Mariangely Demurtas ze Sardinie. Asi takhle – špatná není (excelentní ovšem také ne), ale do TRISTANIE se podle mého prostě nehodí. Její projev je dejme tomu pop-rockový, osciluje mezi civilním zpěvem a lehce přidrzlým pokusem o uječenost v mezích zákona, nicméně v hudbě TRISTANIE, ať už se vyvíjela jakýmkoli směrem, mi vždy seděl víc onen mírně strojený a afektovaný projev ledové královny Vibeke Stene. Ukazuje se, že i když je zpěvačka sama o sobě technicky a pěvecky relativně zdatná, ještě to neznamená, že bude fungovat hudební chemie se zaběhnutou kapelou. Stejně tak si ovšem nemyslím, že je nutné, aby se nástupkyně co nejvíce hlasově blížila své předchůdkyni – taková Silje Wergeland (OCTAVIA SPERATI), jež je novou tváří THE GATHERING, se hlasově od Anneke van Giersbergen o tolik neliší, ale prostě to není ono. Mariangela je naopak téměř opakem Vibeke a také to není ono. Tak nevím…

A propos – když už jsme u OCTAVIA SPERATI (jinak velmi příjemná ženská norská gothic/doomová partička), tuto nebohou kapelu personálně tuneluje kdekdo, včetně TRISTANIE, která si odtud vytáhla kytaristku Gyri Losnegaard. A když už jsme u těch nových tváří – excelentní pěvec Kjetil Nordhus z GREEN CARNATION má zajímavý dar, že i z průměrné kapely a materiálu dokáže vymáčknout něco víc. Příkladem budiž zmiňovaní TRAIL OF TEARS, které posílil na desce Free Fall into Fear a hned to bylo o něčem jiném. Spolu s ním působí v aktuální sestavě TRISTANIE i další člen GREEN CARNATION, baskytarista Ole Vistnes. A abychom „škatulata, hejbejte se“ dohráli až do konce, ještě zmiňme nového bubeníka Taralda Lie... Je tedy jasné, že ze sestavy nezbyl na kameni kámen. Ostatně mám takový dojem, že TRISTANIA se dosud nevzpamatovala z vůbec prvního velkého odchodu, kdy se tehdejší frontman, kytarista a skladatel Morten Veland někdy před deseti lety rozhádal se zbytkem kapely a založil si hrůzostrašný trucpodnik s názvem SIRENIA (nazývat tuto zhůvěřilost kapelou by bylo urážkou všech slušných kapel). Následek roztříštění těchto tvůrčích sil, které před tím pospolu tak dobře fungovaly, je jasně patrný, stačí si poslechnout, do dělali jednotliví protagonisté „před“ a „po“.
Každopádně, turbulence v sestavě vede zpravidla ke dvěma možným scénářům. Buď noví členové přinesou nové impulsy, vlijí čerstvou krev do žil a osvěžená kapela přehodí výhybku. Nebo naopak dojde k permanentní diskontinuitě, kdy taková parta není sehraná, sladěná (zejména po tvůrčí stránce), případně zůstanou skladatelské povinnosti na hrbu jedné dvou stálic v sestavě, které se pak zákonitě začnou trochu opakovat a vykrádat ve snaze, aby se za každou cenu přiblížily svému typickému zvuku, nezávisle na tom, kdo s nimi zrovna hraje. Nové album TRISTANIE je spíše oním druhým případem. Do vlastního zvuku, stylu ani do celkové hudební pokladnice nic zvlášť nového či zajímavého nevnáší. Je to standardně dobře odvedená studiová práce, mainstreamová popmetalová nahrávka tak trochu bez chuti a zápachu, která asi většinu běžných posluchačů neurazí (zejména, když si ji pustí v autě nebo k práci), ale stejně tak rychle bude většinou z nich zapomenuta na cestě do propadliště dějin; prostě jedním uchem dovnitř, druhým ven. Propadák to sice rozhodně není, na to je TRISTANIA až moc „profi“, ale právě tato profesionalita činí z Rubiconu jen obyčejný „produkt“, lehce odtažitý a neosobní. Dílo vytvořené zkušenými muzikanty tak, aby naplnilo určité posluchačské představy, ale bez většího přesahu nebo uměleckých ambic. Navzdory tomu, že za mikrofonem stojí temperamentní Italka, mi to celé přijde chladné a nakašírované – forma mnohem výše než obsah. Myslím si, že TRISTANIA má na víc než spadnout do davu kapel, které si díky slušnému rozpočtu na studio mohou dovolit zakrýt nedostatek vlastní invence tím, že prostě „dobře znějí“. Rubicon je tak už jen krůček od prázdných, nafouklých, přeprodukovaných bublin typu LACUNA COIL, přitom tomu není tak dávno, co v přímé živé konfrontaci například na festivalech dávala TRISTANIA těmto Italům těžce na holou...

Ne, opravdu mi nevadí pop, zejména když je dobře a zajímavě udělaný. Má své místo a svou jasně danou roli, sám mám i v tomto žánru své oblíbené interpret(k)y. Na druhou stranu nevím, proč by se zrovna kapely jako TRISTANIA měly sáčkovat do pop music, kam opravdu nepatří a patřit nemusí. Ano, Rubicon je prostě příliš hodná deska a ta „hodnost“ přechází až v bezzubost. Z pohledu člověka, který k této kapele má určitý pozitivní vztah prakticky od jejích začátků, hodnotím 6 body z 10. Pokud bych se od toho všeho oprostil a snažil se o čistě věcné, neutrální zhodnocení výsledného díla, patrně bych ještě bod až dva ubral. Tentokrát zkrátka těžký průměr, jemuž ovšem nelze upřít schopnost vyvolat zdání, že je v něm o trochu víc, než se tam ve skutečnosti jeho tvůrcům podařilo dostat…