Když v roce 2019 lety opustil sludge doom trio Ufomammut bubeník a zakládající člen Vita (po dvaceti letech a devíti albech), vypadalo to s kapelou na čas bledě. Bylo oznámeno přerušení činnosti a na stole byla zřejmě i varianta úplného konce, nicméně Italové po necelých dvou letech pauzírování ohlásili přeci jen návrat do procesu s tím, že novým bubeníkem se stává Lovre, člověk, který s kapelou už předtím jezdil turné jako technik. Vcelku rychle pak vznikl i nový materiál na nové album, takže většina fanoušků o nějakých trablech a koncích (i kvůli covid pauze) vlastně nemá ani moc ponětí.

Novinka s názvem Fenice vychází opět u respektovaného labelu Neurot, takže kariéra nakonec pokračuje po organizační stránce navenek vesele dál. Co se týče hudby samotné, je tu však přeci jen menší změna. Kdo kapelu zná, tak se mnou bude možná souhlasit, že před časem trochu zatuhla. Po nadějných deskách mezi roky 2004 až 2010 začaly nápady docházet, nastalo opakování se, recyklování. Dříve neokoukaný a energický sludge doom válec s brutálně bažinatým zvukem začal trochu ztrácet šťávu, až se vlastně ani moc nedivím, že do toho Víťa tehdy hodil vidle.

Novinka ve srovnání s tímto obdobím působí o poznání lépe. Vypadá to, že Lovre, který si vzal na starost i samply (zřejmě proto, že krom jiného vystupuje jako DJ), přinesl do kapely nové nápady, protože vyznění se změnilo. Nejvíce je to patrné hned v úvodní Duat, která je na poměry Ufomammut docela rokec. Takto svižný rytmus a riff kořeněný samply zní ve srovnání s nedávnou minulostí jak pokropený živou vodou. Desetiminutová skladba se dá z větší části označit skoro jako taneční, nejedná se však kupodivu o nepatřičný stylový veletoč. Hutný, bažinatý zvuk zůstal, stejně jako tvrdost a repetitivní ráz hudby. Stále jde o Ufomammut styl, jen má nečekaný švih.

Další skladby, byť se předchozí tvorbě též vzdalují, již ovšem takový bigbeat nejsou. Dvojka Kepherer je víceméně jen takové ambientní brumlání, které uvádí rozmáchlejší kus Psychostacia. Ten ovšem v klidném, ambientním duchu pokračuje a možná tím trochu připomene dlouho se rozjíždějící motivy z alba Eve. Do tiché hudby zpovzdálí zní zpěv a skladbu pohání povedený pulsující sampl. Je to jiné než první energická pecka, ale stále dobré. Kytary okolo páté minuty přeci jen zahřmí a zazní dokonce i sólo, takže ve výsledku pestrá a povedená věc.

V průběhu playlistu se však čím dál více ukazuje, že nové album nebude pro Ufomammut typický valivý hlasitý lomoz. Je zde více samplů a často jsou ke slyšení tiché, ambientní pasáže, které kapela střídá se svým typickým sludge hukotem. Deska tak působí pestrá, bohužel toho ambientního klídku je možná až příliš. Když další (čtvrtá) skladba je opět pouze dlouhé intro a následně v páté Pyramid slyšíme tvrdý riff znovu jen občas, znamená to, že téměř polovina hracího času jsou jen taková chillout atmosférická brnkání a deska více než metal z valné části působí jako easy podkres k nenáročnému odpolednímu rozjímání. Pro kapelu typické zboosterované valivé rachocení je zde v menšině a dočkáte se ho pořádně až v závěru. Není to apriori špatně, deska se mi vlastně docela líbí, rozumím ale tomu, když někdo začne mluvit o uspávačích hadů.

Výsledné hodnocení je tak docela těžké. Kapela zkusila trochu změnit výraz a v kontextu posledních alb jde určitě o sympatický krok, nicméně poměr dobrých/průměrných skladeb je zde pořád tak půl na půl. První (více netradiční) polovina obsahuje povedené nápady a baví. V té druhé výrazných momentů ubývá a deska se stává slabší. Nicméně i přes uvedené výhrady mám za to, že snaha o posun se Italům vyplácí, a byť Fenice není ve finále úplně top záležitost, považuji ji určitě za lepší a zajímavější než předchozí dejme tomu tři desky.