Minulej rok je už dva měsíce za náma, ale výlov rybníka pořád ještě neskončil. Pravda, tučnější, masitější kusy už jsou povětšinou vybraný, ale když máš šťastnou ruku nebo víš, kde hledat, pořád můžeš najít pořádnej úlovek. Jeden z opomenutejch macků z loňska, pořád živej a stále sebou škube, je poslední deska Ultralyd; Norsko, Rune Grammofon, abys věděl, odkud vítr vane. Tenhle label poslední dobou nevydává špatný desky, snad ani průměrný, a snad ještě líp, často vydává věci, který nejenže jsou dobrý, ale i něčím jiný, originální.

Po zbožňování labelu přicházejí na mysl další slova. MoHa!, Noxagt, a už musíš tušit, odkud přijde rána. Podivná směska noise, jazzu a rocku, což je sice frekventovaná křižovatka, ale Ultralyd se zašívaj do ústraní a jdou na to po svým. Základ je samozřejmě velehutná rytmická sekce, průbojný bicí podpořený basou a kytarou na dost nízkejch frekvencích. Šlape se dopředu, ale v kruzích. Rozlámaný rytmy ve smyčkách, smyčky v rozlámanejch rytmech, smyčky, který se kolem krku utahujou, smyčky, který se opakujou a mění zároveň, smyčky s návykově hypnotickým potenciálem. Každá písnička má svojí smyčku, svoje oko, na němž je vystavěná. Ačkoliv se na první pohled tenhle ústřední motiv opakuje beze změny, po chvíli zjistíš, že se opakuje a roste, graduje, vtahuje tě dovnitř. Důležitej prvek pro tuhle gradaci a atmosféru celý desky je saxofon, kterej se nad hutnejma základama vznáší v zasněnejch vejškách. Odtažitej, chladnej, kovovej, snivě futuristickej zvuk, ideální do strojově mrazivýho oparu, kterej se kolem tohohle dílka vznáší. Temný odlidštěný sci-fi utopený v neprostupně se opakujících rytmech, kterým projížděj jasný kovový záblesky.

Co dodat? Chladnej futuristickej mix jazzu, noise a rocku postavenej na hrátkách s repeticí. Máš rád Zu? Máš rádMoHa!? Tak tady těžko šlápneš vedle.