Do novýho roku se probudit s kocovinou, myšlenky se přelejvaj jako med, ruce držej věci nešikovně, nohy pořád vrážej tam kam nemaj, očička mžouraj úzkejma škvírama, v krku tlačí nazelenalej chrchel a střeva se svíraj jak pěsti v návalu vzteku. Co doporučit na takovýhle ranní probuzení, aby chytlo za srdíčko a pohladilo deku?
Ačkoli by název Psygnosis sliboval nějaký ošklivý hrátky s psychikou, na který v postalkoholickým oparu doopravdy není moc nálady, cestička se ubírá trochu jiným směrem. Jednak je Psygnosis firma, která vydala lemíky,

druhak moc příjemnej poslech někde mezi post rockem a sludgem. Nečekejte tu moc trní, starejch zle pokroucenejch pahýlů, zákeřnejch větviček, který šlehnou přes obličej, spíš je to taková poklidná vycházka na hezkým vzduchu, pod nohama chrastí listí, nos sleduje cestu, vzpomínky se vytahujou z poliček. Bahnitá deprese se objevuje jen v náznacích, daleko víc se hraje na příjemně posmutnělý, melancholický koukání do piva a zadumaný mžourání očima. Podobnejch desek v současný době, kdy jak post rock tak sludge zažívá veliký vlny popularity, na který se veze spousta nudnejch a nudnějších kapel, najdete opravdu málo. Žádný lichý táhlý tóny, při kterejch jakože sny, nebo naopak těžkotonážní riffy, který sice spolehlivě zvládnou ubít svojí monotónností, ale to je krom nudy a křeče všechno čeho dosáhnou. U Vanessy už od prvního tónu poznáte, že tady nechybí ten cit, jak prohrábnout struny, že tady jde hlavně o písničky, atmosféru a ne o násilný napodobování zajetejch šablon, že si jen nenechali narůst plnovous a nekoupili trika Neurosis,

ale že tam jsou doopravdy posmutnělý oči a svěšený ramínka, aspoň když jim pod ruku přijdou struny, paličky, nástroje.
Po prvním poslechu mě napadlo jen jedno slovo. Krátký. Těch dvacet minutek je opravdu málo a budeš chtít o hodně víc. Nicméně po pár otočeních dokola už se v hlavě usaděj konečný dojmy. Barevný, příjemně přirozeně plynoucí písničky, který zpomalej tep a zahřejou jak huňatá flíska.