Jedno z nejočekávanějších alb roku (aspoň tedy pro mě), je konečně tady! Už EP Omnislash z roku 2009 dávalo jasně najevo, že tahle banda rozhodně svoje kvality má a že s ní v budoucnu budeme muset, ať chceme nebo ne, počítat. Tedy alespoň v rámci škatulky jména djent (hrozný slovo!). Jenže po EP následovalo jedno velký, předlouhý nic. Zkrátka ticho, až jsem si začínal pomalinku myslet, že debut prostě a jednoduše nebude, což by byla velká škoda, protože, abych se přiznal, do téhle kapely jsem vkládal veliký naděje. Ale fošna je venku, já jsem v klidu, a konečně jí můžu pomalu, ale jistě naposlouch(áv)at.

Tak dobrá! První poslech - brada padá k zemi, huba dokořán otevřená a mozek lehce nechápající, co se to do mých uší valilo! Další poslechy - úsměv od ucha k uchu, doprovázející pocit absolutního nadšení. Dál? No jasně že jo! Další poslechy! Někdy i šestkrát za den, sedm dní v týdnu a pocit nadšení se asi tak zdvojnásobil. Opravdu! Neustále a neustále tuhle desku mám v uších a furt se nemůžu nabažit, je tak zábavná a lehce nepochopitelná stejně jako na začátku při prvním poslechu. Narovinu říkám, tohle je deska, která zcela jasně a znatelně překračuje žánr, ve kterém se narodila. Zkrátka famózní!

A co je na tomhle díle tak famózního? Především koncept desky, který spočívá v hledání města Måsstaden. Pohádkový koncept s prvky fantasy se pánům podařil dokonale přetavit v hudbu, která tu ještě nebyla. Nechte si zdát o stokrát omletém a oposlouchaném, progresivně djentovém riffování, které předvádějí snad všechny kapely až na pár výjimek. Stavebním kamenem riffů jsou ukrutné disharmonie, které jsou poskládány do melodického celku tak, že vytvářejí onu pohádkově zlou, místy až hororovou atmosféru. Nával agresivních riffů je podbarvován třetí kytarou, která jemnými vyhrávkami onu dost chorobnou atmosféru dotváří. Úderné, jemně šílené a přesto tak moc zábavné. Při poslechu jsem si často představoval různé, více či méně psychotické obrazy plné nocí zalitých temných lesů, prapodivných postav a strachu. Takhle atmosférou nabitá hudba se málokdy slyší a za tohle Vildhjarta zaslouží velikou poklonu. Stejně tak za to, jak z jejich hudebního projevu doslova srší upřímnost, propracovanost, originalita, ale především zábava. Jo, přesně tak! Právě díky precizní kytarové práci je tohle dílo opravdu zábavné. (A mně nezbývá nic jiného, než tuhle placku točit stále dokola.)

Pěju ódy na (více)strunnou složku hudby, nicméně vyzdvihnout se musí i to ostatní. Bez debat onu monstrózní sílu desce dává i rytmická sekce, která svým těžce spočítatelným projevem dodává kytarám tu pravou drtivou sílu a dotváří psychotickou strukturu skladeb, kde se žádný motiv neopakuje, a když už, tak v notně pozměněné struktuře.

Vildhjarta dost sází na instrumentální vyznění, nicméně vokály si zde své místo také najdou. Řvouni jsou v kapele dva a navzájem se doplňují, místy se prolínají. Bylo pro mě vcelku překvapení, že až na jeden moment ve skladbě Traces, čistý vokál na téhle desce není. Další věc, kterou vítám. Ne že by se mi snad čistý zpěv nelíbil, ale v djentu je ho už všude moc a působí tak nějak už jako klišé. I touhle věcí se Vildhjarta dost liší od ostatních kapel žánru. Vlastně mnoho aspektů téhle fošny se vymyká žánru djent. Kytarová složka je dost výrazně svojská a svým vyzněním bych jí zařadil někam až do úderných, těžkotonážních a chaotických mathmetalových vod á la Ion Dissonance a The Dillinger Escape Plan. A dovolím si ještě jedno přirovnání. Sice nemám rád, když se něco přirovnává k Meshuggah a jejich veledílu Catch 33, ale právě Måsstaden mi Catch 33 připomíná asi nejvíc, přitom o nějakém vykrádání nelze mluvit. Ale myslím, že každý, kdo si desku poslechne, mi dá zapravdu.

Suma sumárum, Vildhjarta mě překvapila a potěšila jako žádná jiná kapela. Jak v tomto roce, tak i v letech minulých. Pánové na nás vyplivli hutnou, dost svéráznou desku, která tak trochu překračuje ostatní své žánrové souputníky a vykračuje si svojí cestičku, která překvapivě není dlážděná vesmírem a nezní futuristicky, ale svou zlobu ukrývá v temných lesích krásně zlého a vskutku prazvláštního světa fantasy. Když k tomu všemu připočtu slušivý zvukový kabát, mám tu žhavého kandidáta do svého top 3 za tento rok.

Tuhle desku jsem poslouchal tolikrát ne snad z důvodu, že by mě sejmula, ale protože jsem se ji snažil pochopit. Vy, kdož nedisponujete dostatečnou trpělivostí a obrněností, to ani nezkoušejte. Dekonstruktivní přístup neustálého vnímání a zařazování nových a nových podnětů posluchače lehce znaví. Album totiž zní, jakoby někdo natrackoval riffy a pustil režim náhodného přehrávání. Nechci říci, že by album nepojilo, ale tento až nahodilý či - nechci se opakovat - dekonstruktivní přístup, kdy posluchač musí neustále vnímat, zařazovat si a zpracovávat nové a nové nápady, ho lehce opotřebuje. Nehledě na apokalyptický a neuro zvuk, který se do mozku zarývá jak rezavé šrouby. Album prostě působí jak mimozemská sonická sonda. Se všemi přihlédnutími ale nakonec album hodnotím velmi pozitivně, i když mi jeho experimentální forma dávala dost zabrat. Na (skrytý?) smysl či poselství alba jsem ovšem nepřišel a už se o to vlastně ani nesnažím. Brát jej, jak leží, je k Måsstaden asi nejlepší možný přístup, pak se vám z něj stane vynikající, originální album, které oceníte až za čas.