O Dánsku jako zemi metalu zaslíbené se zřejmě úplně hovořit nedá. Země vklíněná mezi Skandinávii a Německo se mezi interprety těchto dvou zemí lehce hudebně ztratí. Na stránkách Marastu jsme psali o Mnemic nebo o Illdisposed, nyní přichází Vola. Ansámbl pochází z dánské metropole Kodaně, dohromady to dal před 13 lety, ale na kontě má „pouze“ dvě plnohodnotné desky. Během první dekády existence vydal dvě čtyřskladbová EP, poté nastalo ticho. Soubor původně čítal pět muzikantů, po odchodu druhého kytaristy zůstává sekernická práce na frontmanovi Asgeru Mygindovi.

Ten když vzpomíná na začátky kapely, zmiňuje při vzniku prvních riffů jako hlavní inspiraci Freak Kitchen, Opeth nebo Porcupine Tree. Debut Inmazes (původně vyšel svépomocí, až posléze ho znovu vydal Mascot Label Group) má ovšem silný groove a hlavní roli na něm hrají polyrytmy. Ano, hádáte správně, hodně se zde meshugguje, jenže Vola oproti davům djentových epigonů nezůstává u kopírování švédských bohů a do zasekávacích patternů montuje kupu klávesových ploch hustých jako lesy u Twin Peaks a díky nim se do popředí dostává romanticky zasněná, na metal až rozněžněná atmosféra. Recenzenti kroutí hlavou a píšou cosi o popové verzi Meshuggah. Jenže tak jednoznačné to není, Vola se dokáže vykroutit z jakékoliv užší hudební škatulky. 

Žánrová nejednoznačnost je patrnější na dvojce Applause of a Distant Crowd, která spatřila světlo světa loni na podzim. Změny jsou znát hned v úvodní We are Thin Air. Kvartet citelně ubral na metalové agresi, písně zpřehlednil a naopak šlápl na plyn u emocí. U žánrového zařazení skupiny se nelze ubránit jisté generalizaci, Vola jednotlivé styly přesahuje a její hudební chapadla přetékají z jednoho do druhého. Rámcově spadá do kategorie melancholického metalu, jaký roky razí švédští náladotvůrci z Katatonie. Hodně blízko mají i norským progerům Leprous. Moderní zvukový kabát je u nich trochu chameleonská zástěrka, protože skupina sahá i do progrockové učebnice 70. let minulého století, kde momentálně operují Opeth. S redukcí metalu jako takového ubyl i vliv Devina Townsenda, který nahradila prostá intimita takových OSI (slyšte například až skoro šeptaný text mezi industriálními ruchy ve sloce u jinak nářezové Smartfriend).

A teď pozor. Co dělá Volu opravdu jedinečnou, je zpěv. Tak jako je Einar Solberg poznávacím znakem Leprous, i dánský soubor poznáte podle projevu Asgera Myginda. Podobné hlasové zabarvení v metalové produkci najdete jen stěží. Někteří posluchači kapelu kvůli němu přirovnávají až k Dredg (slyš Gavina Hayese), nicméně i to pokulhává. Asgerova éterická barva hlasu se v intimních polohách blíží až Antony Hegartymu (Antony and the Johnsons). Ale když k němu připojíte romantické klávesové rejstříky Martina Wernera, rázem se přesunete o 30 let zpátky. Ano, poslední vliv, který bych chtěl zmínit, je osmdesátkový synthpop, který rezonuje v odkazu norských A-ha (Take On Me) nebo třeba nesmrtelném hitu francouzské zpěvačky Desireless Voyage, Voyage.

Ale dost odkazů a inspirací. Vola je jedinečná v tom, jak je dokáže všechny přetavit do různých forem a vzít si z nich to, co zrovna potřebuje. Na Applause of a Distant Crowd je totiž každá píseň jiná. Na popmetalový hit Ghosts navazuje nejtvrdší kus Smartfriend (riffy z dílny Meshuggah se střídají s refrénem jak od A-ha). A kontrasty pokračují. Ruby Pool? Postrocková ukolébavka. Still? Ta jakoby vypadla z pera nerozlučného dua Anderse Nyströma a Jonase Renkse, jehož civilní zpěv Asger sebejistě zvládá. Vedle rozjuchaně veselé Applause of a Distant Crowd tu ovšem stojí mrazivá balada Vertigo, u které něžné pohlaví prosmrká tunu kapesníčků. Po emocionální stránce vůbec nejsilnější skladba.

Podtrženo sečteno, Applause of a Distant Crowd je počin, v němž celá kapela hraje pro celek jako jeden muž. Nic nepřebývá, nic nechybí, po produkční stránce dokonalost sama. Velmi osobitá deska mladé kapely, která je mocným příslibem do budoucna.