Datum vydání: 1. listopad 2024
Vydali: Mascot Records
Žánr: progressive metal, prog rock, pop metal

Dánskému kvartetu Vola věnujeme na Marastu překvapivě dost pozornosti. Jsou tu recenze, reporty, novinky, klipy, alba měsíce, což je vzhledem k tomu, jaká je to popina, docela s podivem. OK, hudba kapely je progresivně orientovaná, formálně jde však stále o dost soft záležitost s klávesami a cukrovým vokálem, která s metalem, potažmo undergroundem, moc společného nemá. Zřejmě tedy výjimka potvrzující pravidlo a důkaz, že v daném ranku může být též kvalita.

Aktuální, čtvrtá deska pojmenovaná Friend Of A Phantom z uvedeného pohledu žádnou velkou změnu nepřináší. Opět jde o melodickou hudbu, kde se střídají klidné a intenzivní pasáže, a kde melodické zpěvy a dominantní klávesy občas vystřídají podladěné kytary. V jednom pointu se ale novinka přeci jen trochu liší. A sice, že skladby, byť neztrácejí progresivní tón, znějí víc hitově. Ne že by se starší desky nesnažily být líbivé, zde jsou však více chytlavé songy, kde výrazné melodie nepůsobí vtíravě, ale naopak si je užíváte.

Tvrdších momentů je pomálu, a jestli Ondrajs v minulých recenzích zmiňoval Meshuggah, tak na ně zapomeňte. Vola aktuálně hrají určitě chytře a bohatě zaranžovanou hudbu, spíš než metal se však hodí označení avantgardní pop/rock. Tvrdé kytary sice občas zahřmí, jde však zpravidla o slabší bouřku, která se rozplyne dřív, než stačíte trochu zmoknout. Osobně v tom však nevidím problém, neboť songy i přes absenci metalových aspektů nejsou primitivní.

Nenechte se zmást úvodem, kdy první vál se jmenuje Cannibal a startuje ho tvrdý kytarový riff a přibrušuje vokální vklad hostujícího Anderse Fridéna z In Flames. Ve finále jde totiž o chytlavou hitovku, kde klávesové party a taneční flow posouvají dojem až někam k mainstreamovým popovým hvězdám. Úplně vidím ty davy, jak na stadionu prozpěvují výrazný refrén.
Dvojka Break My Laying Tongue je pak už vyloženě dancefloorový hit s dubstepovým zvukem. Kytary na pozadí sice jsou, nicméně song ve stylu pozdních Bring Me The Horizon by se mohl z fleku pouštět na diskotékách. Třetí balada We Will Not Disband je opět opulentní melodicko-klávesový doják s exponovaným zpěvem, nicméně netypické vokální linky jsou důvodem, že mě skladba neštve a v podobném duchu bych mohl pokračovat.

Hudba je trochu z jiného soudku, než jsme zvyklí, špatná ale není. Jsou to měkčí, melodické kusy, ale kvalitní. Kapela navíc skládá hudbu šikovně, že ani v těch pomalých úsecích neztrácí drive a není utahaná. Songy jsou sladké, nejsou ale ubrečené. Teda až na výjimku Glass Mannequin, která mě jediná fakt nebaví.

Djentové kytary na albu nechybí, jsou však do zvuku zapracované tak, že je cítíte spíš jako masivní podklad než jako zásadní aspekt. Pidliky a složitosti jsou vynechány a když se do popředí dostane riff, tak je pěkně výrazný, macatý, v zásadě ale jednoduchý, skočný a ráz nahrávky nenarušující.

Dramaturgie desky je udělaná dobře v tom smyslu, že intenzita hudby kolísá. Střídají se popově taneční, tišší melancholické a kytarové momenty a každá skladba nabídne nějaký výrazný motiv či zajímavou vokální linku. Pochvalu zaslouží určitě zpěvák, jehož vypjatý hlas navzdory vyšším polohám netahá za uši a neotravuje, jako je tomu třeba u Leprous nebo Tesseract.
Progresivně pojatý, moderní (pop)rock tohoto střihu je dle mého v pohodě. Líbí se mi mj., že kapela nedává ten pop tak lacino a přiznává status. Na rozdíl od komerčních soft-metalů typu Amaranthe či Ghost nebo glammetalových kašparů si nehraje na tvrďáky. Nejde o nic světoborného, album mě však baví víc než poslední desky zmiňovaných kolegů. Z mého pohledu jde o příjemně nadžánrovou nahrávku, která dobře funguje jako oddechová hudba pro náročnějšího posluchače.

A fungovat bude určitě opět i živě - už zítra v MeetFactory.

Co dodat? Nejdřív bych se pozastavil nad škatulkou, kterou nadhodil kolega Sicky. Já si naopak myslím, že i přes všechnu hitovost a výraznou melodičnost jsou Vola metal jako řemen, což jsem si potvrdil živě jednou ve Futuru a podruhé na Brutal Assaultu.

Tvorba stojí na kytaře, a i když jsou klávesové rejstříky dominantní (synthpopem načichlá Break My Lying Tongue je v tomhle asi nejpříznačnější) a zpěv frontmana Asgera Myginda medový, o avantgardním pop/rocku nemůže být ani řeči. V tomhle ranku jsou mnohem netradičnější třeba Animal Collective nebo klidně i pozdní tvorba Björk, Dánově ovšem drží kostru písní na uzdě (viz stabilní střídání sloka/refrén), songy mají klasický 4/4 rytmus a jde v tomhle ohledu o standardní písničky. Žádná avantgarda, která by poslech jakkoliv komplikovala.

Naopak souhlasím a podtrhuji, že Vola skládají chytře zaranžovanou muziku, kde i přes přímočarost hudebního sdělení si posluchač najde drobné detaily, které riffy i přes několikáté opakování zkrášlují nebo variují. Největší minus však vidím v tom, že skupina se od Witness nikam neposunula a už jen obhajuje území, které si předtím dobyla.

Už u předchozího alba jsem psal o setrvávání v „komfortní zóně“, což je u novinky ještě patrnější. Osmdesátkový duch A-ha je tu stále, popový Asgerův vokál také (bohužel v dost podobných intonacích, jaké jsme už u něj slyšeli), naopak téměř vymizely polyrytmické konstrukce, které skladbám dodávaly větší agresi a drive. Až při pátém poslechu mě trkla účast Anderse Fridéna a podoba aktuální polohy Vola s In Flames (i když ti se na poslední placce vrátili k údernějšímu metalu).

Dánové víc než s djentem teď koketují s metalcorem (snad jediný podladěný breakdown najdeme v pomalé Bleed Out), byť to umně kamuflují a schovávají pod svůj osobitý kabát. Zatím to pořád ještě nevadí, ale pátá deska ve stejném duchu by už znamenala vyčerpaný potenciál kapely.