Stačily dvě desky a Dánové Vola si udělali v prog metalu poměrně slušné jméno. Debut Inmazes se ještě nese v djentových mantinelech, ale následující Applause of a Distant Crowd už z nich definitivně vypadl a jede po svých osobitých kolejích. Synthpopová Katatonia hraje Meshuggah? Může být, ale Vola nabízí i víc. Aktuální počin tak nastolil otázku, jestli kvartet půjde dál, nebo zůstane u přístupu, který se už v minulosti osvědčil jako fungující. Odpověď není úplně jednoznačná, leč jisté je, že tak velký hudební krok jako mezi debutem a Applause kapela tentokrát neudělala.

Witness pokračuje tam, kde skončil jeho předchůdce. Totálně vlezlé melodie podané nevtíravě medovým hlasem Asgera Myginda, zdařile poskládané polyrytmické konstrukce jako od švédských bohů, nevšední klávesové rejstříky, které celkový sound posunují do nadýchaného éterična. Witness je ovšem o něco tvrdší než dvojka, víc kytarová, ale také přímočařejší, a to jak v riffech, tak ve sdělnosti. Je to obecně problém písniček, které mají hitový potenciál – jak to udělat, aby i po padesátém poslechu nenudily, ale zároveň nebyly příliš „k věci“? Vola to na Applause vyřešila střídáním žánrů, paletou aranží, a vznikly díky tomu rafinované skladby. U Witness se zdá, že tento zásadní element ustoupil do pozadí na úkor přehnaného důrazu na refrén.

Vola překvapila už před vydáním desky tím, že z ní vybrala hned čtyři singly. Na albu jde o první čtyři kusy, které jsou z ní zřejmě nejosobitější, každá je trochu jiná a cuchá emoce jiným pírkem. Zbytek Witness jakoby za nimi pokulhával. Straight Lines je synonymem otvíráku s velkým O, mocný opakovaný staccato riff a ještě zapamatovatelnější refrén z něj dělají věc, která se určitě koncertně osvědčí. Už u ní je však zřejmé, že kapela protlačuje strukturu sloka-refrén, kterou nabourává jen minimálně (drobné úpravy u jednotlivých opakování slok, klávesové sólo před závěrečným finále apod.). Druhá a patrně nejtvrdší Head Mounted Sideways ovšem zdařile tenhle zavedený princip rozbíjí a díky tomu je z ní jedna z nej písní na desce. Už jen pro ten úvodní riff! Meshuggah pro masy? Může být – jestli jsou Švédové pro někoho příliš neuchopitelní, Mygind a spol. pro posluchačstvo servíruje jejich polopatičtější verzi. Následující 24 Light-Years ukazuje ansámbl v poetičtějším světle a nelze si při ní nevzpomenout na poslední počin Leprous. Tady je slyšet, že skupina stále zvládá aranže na jedničku – slyšte třeba skvělou podkladovou figuru bicmena Adama Janziho (celá deska je nabouchaná parádně) nebo tklivé kytarové sólo fungující jako předěl mezi slokami. Čtvrtá These Black Claws je největší experiment, což naznačuje už úvod trip-hopový úvod s tepavou elektronikou. Kornovský těžký nu-metalový riff se tu střídá s deklamací hostujícího rapera Shahmena. Vola se nebála přemostit hned několik stylů a výsledek je ohromující. Je to ovšem naposled, co skupina na desce vystoupila ze své „komfortní zóny“. Freak je vysloveně oddychová záležitost, která balancuje na hraně skladkobolu. Jó, to mrazivá balada Vertigo z předchůdce byla jiná káva… Zbytek Witness nepřináší nic nového; Napalm, Future Bird, Inside Your Fur jsou věci, které nijak netnou do živého, jen se nesou na vlně spokojeného romantického metálku. Závěr tak zachraňuje pouze meshúdernějšíStone Leader Falling Down, ale celkový dojem už to nezachrání.

Witness není žádná prohra, ale mírné zklamání z nenaplněných ambicí ano. Skupina se vzdala ctižádosti zkoušet další možné alternativy s písňovými koncepty a navíc se v převážné části alba uchýlila ke svému zavedenému hudebnímu kabátu, který předtím pracně dávala dohromady. Až na výše vyřčené kousky tu chybí odvaha vkročit na nepoznané území. Applause byla deska více introvertní, Witness naopak chce všechno říct naráz a ohromit. Potíž je v tom, že po desátém poslechu už moc nemá co říct.