Málo kapel extrémnějšího ražení dokázalo zachovat počáteční tvůrčí integritu navzdory pozvolna sílícímu komerčního sevření. Watain do užšího záběru patří. Je jedno, zda jde o promo fotky, výpravnou stránku klipů a pódií nebo myšlenkové směřování. Watain vždy útočí na všechny smysly. A na všech frontách smrdí jako Watain – ohněm, krví a satanským zápalem.

Někteří namítnou, že kapela mámení větších pódií podlehla, že šla věhlasu napřed a zakomponovala do tvorby přístupnější prvky. Otrkanější ucho ovšem odhalí, že nejde o kalkul, ale spíše postupně otevřenější testování sfér, které tvorbu Watain doprovázely takřka od počátků. Náklonnost goticko/rockovějším polohám je citelná od dob Lawless Darkness, byť stále zastřená ortodoxním black metalem, který odhaloval přijatelnější roviny jen skrze emulace spřízněných The Devil’s Blood, popřípadě hostujícím Carlem McCoyem na Waters of Ain. Nařknutí o zaprodání vyvrcholilo s releasem The Wild Hunt, kde se heavymetalové a gothicrockové tendence kapely projevily naplno, dosud nejvíce oproštěné o blackmetalovou kodifikaci.

Následná Trident Wolf Eclipse trochu zaváněla snahou o návrat do přímočařejších blackmetalových rovin. Na desce nedošlo k větším přešlapům, snad až na přidušenou produkci, která ryzímu, poměrně tuctovému materiálu škodila. Trident Wolf Eclipse nakonec vesměs prošuměla, s časovým odstupem lze říct, že přímočařejší momenty z The Wild Hunt (s Outlaw v popředí) rezonují více.

The Agony and Ecstasy of Watain se nepřímo snaží o fúzi dvou předešlých desek, navrch nabízí zajímavý koncept. Název (i prostřední mezihra) napoví, že se deska skládá ze dvou částí: „tragický“ začátek reflektuje strastný, náročný a vyčerpávající proces tvorby a života jako takového. Druhá část má evokovat povznesení, transcendenci, které se dostává, když člověk nabírá momentum nebo předává dílo druhým.

Koncept je pravděpodobně volnější a více otevřený interpretaci, snad se dá i vztáhnout na otřepanou formuli „order out of chaos“, což reflektuje i cover a aktualizace loga – chaotická změť, ze které až po bedlivějším průzkumu vyvstanou obrazy. Příklad by však měl vystačit k porozumění, jak jde myšlenka ruku v ruce s hudbou. První polovina se oddává ortodoxnější stránce Watain, jde se po agresi, je však zachována skladatelská, pro kapelu charakteristická rozmanitost. Rovnici výsostně představil první singl The Howling, kde Watain hýří přehršelem hudebních obměn, zatímco nepouštějí nohu z plynu. Výjimku tvoří jen Serimosa připomínající fazonu novějších Tribulation (E. označil u tracku za primární vliv Christian Death): skladba zvolní tempo, zachovává však zhoubnou auru první půle. Díky svérázné kombinaci tvoří jeden z nejsilnějších bodů desky.

Od sedmé skladby posluchač dostává tvorbu volnějšího až sentimentálního rázu, ze které se výrazněji ozývají inspirace od Dissection, přes The Devil’s Blood až po Fields of Nephilim. Ze všech skladeb lze přesto nejvíce slyšet Watain – natolik, že se párkrát ozvou i některé kytarové motivy z Lawless Darkness. Nejvíce mimo záběr stojí We Remain s hostující Faridou Lemouchi a Gottfridem Åhmanem z In Solitude. Nejen kvůli doprovodnému vokálu, ale i díky celkového pojetí track působí jako pokynutí někdejším The Devil’s Blood, Watain zde ale jdou s patetičností a epičností na (pro některé i za) hranu snestitelnosti.

The Agony & Ecstasy of Watain je v určitých ohledech nejlepší deskou kapely, díky konceptu trochu působí jako završení jedné kapitoly. Z hudby prýští charakter a neutuchající zápal pro věc, k čemuž přispívá i fakt, že vše bylo nahráno živě ve starém kostele. Produkční triumf doprovází i úměrná délka, se kterou se starší alba perou. Bezchybné první polovině škodí druhá část kdy se dostavuje sebe-recyklace a zbytečné natahování skladeb. Díky celkovému pojetí ale deska baví: oba póly se doplňují a jen jednou dojde k výraznějšímu přešlapu.