V současné době vcelku zprofanovaní zástupci skandinávského black metalu, WATAIN, jsou bez jakýchkoliv spekulací kapelou, která se ke svému úspěchu propracovávala po krůčcích. Při vší uctě k zanícení starších alb, jejich poslední řadovka The Wild Hunt je mnohem více na očích a logicky dnes sklízí větší úspěchy. WATAIN se stali členy rodiny Century Media, a tudíž mají logicky široké možnosti, jak zhotovit a zpropagovat svou novou nahrávku, nehledíc zas až tolik na rozpočet. Jasně, nová deska je bombastickou záležitostí, jež přenáší do současnosti přesně tu pradávnou blackmetalovou podobu, s jakou celé severské pagan/okultní hnutí před zhruba čtvrt stoletím zahájil Quorthon, mnohými vzývaný šéf památných BATHORY.

Já však jednoznačné nadšení z jejich posledního díla nesdílím, i když vlastně dokážu pochopit, že se mnohým líbí, a že si napříč Evropou nachází mnoho posluchačů. WATAIN prostě JEDOU! Jsou totiž kapelou, která umí skloubit osvědčené postupy se současnými zvukovými možnostmi. Na jednu stranu tedy dostáváme špičkovou, moderně ozvučenou a patřičně natlakovanou nahrávku, na straně druhé dílo, které si příliš netyká s původností. Osobně mám pocit, že jde vlastně o takový black metal pro holky, protože je zde všechno luxusně zabaleno a budí dojem velkoleposti, ať už zvukové či vizuální. Když to celé budete však párkrát po sobě důkladně projíždět, zjistíte, že kapele i jejich novému materiálu zcela chybí vlastní ksicht. A tak tvrdím - takových jako WATAIN tu už za těch dvacet let bylo. Vyšlechtěnému materiálu totiž chybí cosi nového, nikdy neslyšeného, takže pouze recykluje. Je znormalizovaným, uniformním kusem černého kovu. Možná tedy neuběhne ani sezóna a stane se následující - ta část lidí, co obvykle chodí jenom na mega akce typu koncertů kapel jako IRON MAIDEN, KISS, METALLICA nebo RAMMSTEIN, a co jen tak mimochodem a jakoby náhodou zatouží po poslechu nějakého black metalu, sáhne po WATAIN.

Přes všechnu svou naleštěnost nemají skoro nic, podle čeho by je mohl každý blackmetalový nadšenec ihned poznat. Mám totiž dojem, že všechny pasáže, které tak trochu upomínají na švédské BATHORY, ať už z jejich období, kdy se to v jejich černém kovu hemžilo mytologií, tedy okolo skvělého alba Blood, Fire, Death nebo v době následující vikingské jízdy Hammerheart (zde třeba únavně prodlužovaná mořská epopej The One Rode), nepatří k něčemu, co bych zas až tolik doceňoval. Přeci jen, vy byste skákali nadšením okolo něčeho, co krade plné hrsti nápadů od něčeho z minulosti, navíc od něčeho, co je dnes považované div že ne za svaté? Jasně De Profundis vpadne do nahrávky jako správná severská bestie s černobílou hubou a zastíní tak několik následujících položek, stejně tak Sleepless Evil je hymnem velvyslanců černé marky, ale tohle zrovna není v dnešní přesycené době silný argument. Kapitolou samou pro sebe je poté song The Child Must Die, postavený na vesele pelášivé kytarové vyhrávce, u něhož jsem přesvědčen, že jej docení zejména fanoušci STRATOVARIUS.

Ještě jednou se vrátím k tomu kradačství. Je to vlastně skoro to samé jako případ letošních AVENGED SEVENFOLD s jejich oblibou slavné METALLICY. Zkrátka mi vadí, že mladší z kapel nemá zas až tak bytelné vlastní základy a vydatně čerpá pouze z předloh. Navíc, když to celé WATAIN ještě promíchávají s temnou lyrikou i občasným skluzem k výrazu kupříkladu portugalských vlkodlaků MOONSPELL (v jejich ranné etapě), nebo to naopak, aby se neřeklo, obohatí kakofonickým sólováním po vzoru EMPEROR, nemohu se zde ubránit dojmu z koštování přeci jen trochu přeplácaného dortu. Možná to je pro začátek odsuzující hodnocení, uvidíme jak to budu vidět za půl roku, ale zatím mě noví WATAIN přijdou jako navoněná směska mnoha věcí, atraktivně pojatých a dobře poslouchatelných, kde není příliš prostoru pro vymýšlení něčeho vlastního. Ale i tak říkám velmi profi a bohatě ošetřená věc, jen jí chybí pevné jádro.