Přes lehce voyeurský a ne úplně dotažený obal s klíčovou dírkou dostáváme na novou desku slovenské lehce experimentálních deathmetalové čtveřice, jeden pár

vlasatých a druhý pár bezvlasých, jmény Richard, Braňo, Milan, Drahoš. Kdysi dávno se mi docela líbila deska Decadance, což byla taky motivace napsat pár řádků o novince.
Jak už je výše napsáno, Ghostwalk patří mezi lehce nestandardní deathmetalové nahrávky. Nesoustředí se na agresivní sypavé polohy, žadné americké hrubé tlačící švy, spíše na poměry žánru laská, mne, koketuje s jemnějšími dotyky. Tím mám na mysli hlavně jazzové štěky, samozřejmě si užijete pro Wayd už typický saxofon, pak taky trochu progu, spíše se držící v umírněnějších rovinách, bez nějakých technických vyvádění. Poslech plyne příjemně tempem bez nějakých náhlých přírazů a násilí kolem, hodně melodií, žel občas se nepovedlo oklepat stébla slámy, navíc kvantita melodických linek je tu tak trochu na úkor výraznosti.
Zatím to tedy vypadá na pěknou desku, ale zbývá vyřešit jak moc pěkná bude. A

tady Wayd nepomáhá právě plynoucí charakter jejich hudby, protože bohužel místy není dostatečně zajímavá na to, aby se nedostavilo kulisové nesoustředění. Neškodilo by trochu více útěků k překvapením, agresi, takhle deska působí dojmem napůlcesty, snaha o pestrost tu je, ale většinou končí jen u přechodů k poklidně neutrálním jazzovým partům. Ty jsou sice příjemné, ale nic moc po sobě nezanechají, stejně jako vlastně celá deska. Výrazné momenty, ať už třeba v podobě třeba sypavého riffu, zpěvného refrénu, silné melodie nebo náhlého přechodu tu prostě moc není a deska se tak drží v sice docela pěkně jedoucích kolejích, ale se zbytečně šedivou, mdlou krajinou kolem. Jinačími barvami necáká ani zvuk, kde je výsledek čitelný ale fádní.
Fádní, ale hezky plynoucí a poslouchající se, celkově lehce nadprůměrný, za šest a půl. A poslední Second Sunrise (Ullambatar Crew Remix) měl zůstat mimo desku, s radostí bych oželel. .:. 6.5/10

Já musím říci, že mne na nové desce Wayd příjemně

pohladil. Kapela se nikam nežene, když růžky vystrčí rychlejší rif, nedejbože i bicí, nemáte pocit žádného úprku, nálada i váš stav zůstává lineární. Při poslechu Ghostwalk máte pocit jakéhosi vyprávění, vokály jsou zpěvné a tvoří je opravdová vokální linka (ne jen slovní frázování), důležitá je zde muzikální exprese, melodika a celková kontinuita skladby a vlastně i alba jako celku. Osobně bych se bál použít termín jazz/death, protože ten jazz ve tvorbě Wayd vnímám spíše jako určité zalternativnění death (iGhostwalk patří mezi lehce nestandardní deathmetalové nahrávky. Nesoustředí se na agresivní sypavé polohy, žadné americké hrubé tlačící švy, spíše na poměry žánru laská, mne, koketuje s jemnějšími dotyky. Tím mám na mysli hlavně jazzové štěky.thrash) metalu a zpestření, jde přece jen více o, jak uvádí Kotek, štěky, brnkačky či slap basy a možná občasnou psychedeličnost, až zasněnost. Celkově ale hodnotím kladně, oceňuji schopnost slušně aranžovat a hudebně vyjádřit se, a ke Kotkovu žánrovému zařazení přihazuji přívlastek „expresivní“, snad se nebude zlobit :-)