Nebýt slovutného vydavatelského (Lava-)domu, o existenci portugalské skupiny Wells Valley bych nevěděl. A byla by to rozhodně škoda. Shánět zběsile starší desky na Discogs sice nezačnu, neboť jde o post-metal inspirovaný Isis, ale novinka Achamoth to už je něco jiného.

Je mnohem temnější a už svými prvními tóny nemůže nepřipomenout Furnaces of Palingenesia od Deathspell Omega. Dále při poslechu vzpomeneme i na Ad Nauseam a oba jejich vynikající eposy nebo i na nedávnou desku Thantifaxath nebo Gravenchalice. Sludge se ohlásí v nutnosti poslouchat desku pořádně nahlas, aby mohla vystoupit kvalita kytarových ploch. Najdeme ale i stopy noise rocku, doom metalu nebo psychedelie. Nejde ale o žánrové paběrkování - jestli si Portal, Altarage a spol. osvojili pojem surreal death metal, u Wells Valley pojďme směle hovořit o surreal (post) black metalu.

Wells Valley na svém třetí albu přináší poměrně náročný materiál. S padesáti minutami je počinem v diskografii nejdelším a dozajista nejambicióznějším. Prokousat se šesti rozmáchlými skladbami se nemusí podařit hned napoprvé, protože zvukem ani příběhovostí skladby naproti posluchači nejdou. Komu ale vyhovuje disonantní zvuk sám o sobě, ten už od prvních tónů bude uchvácen a bude se mít díky mnohovrstevnatosti k čemu vracet.

Konkrétně první skladba, když jsem si pomohl klišé „od prvních tónů“, trochu klame, protože podobnost zpěvu i ladění s vznešeným krákáním Mikka Aspy na Furnaces of Palingenesia je až zarážející. Od Deathspell Omega se ale opisovat bude jen nenápadně a občas, daleko nenápadněji než dříve od Isis. Vypíchnout musím skadbu Intercession and Invocation, čtvrtou, nejvýraznější a nejdelší skladbu alba. Ta tvoří pomyslnou dramatickou páteř napnutou od zmíněného vynikajícího otvíráku Princeps po postmetalově laděný, ale velmi dobře fungující závěr Indwelling in Matter. Deska je ale mezi těmito záchytnými body dost mnohotvárná a prostřídá řadu nálad. Navíc sluje sofistikovaným zvukem, takže umí mnohokrát překvapit. Wells Valley totiž nenechají nikdy dlouho posluchače v komfortní sebejistotě.

Repetice se neočekávaně lámou, mění, těžko předvídat vývoj skladeb podle daných mustrů. Mnoho poslechů je třeba věnovat rekognoskaci terénu, než se v kompozicích vyznáme. Nejedna past posluchače překvapí a v tomto ohledu je i opakovaný poslech náročný. Nepředstavujte si však běsnění od začátku do konce, žádné Ion Dissonance mučivé skřípačky. Spíš jako podvratné vlnobití se motivy mění a zároveň opakují, jako se stupňuje síla přílivu, tak kompozice přechází od pozvolných a tichých míst do rychlých a agresivních pasáží. Temné spodní disonantní polohy se sice úplně neoprošťují od poštovního („post-“) dědictví, ale svou úporností a atmosférou brnkají na o poznání neurotičtější strunky, než to umí Agalloch a spol. Budování nepříjemné atmosféry zachází na poměry sludge a post metalu nebývale daleko. Ani stopa po nějakém odlehčení, póze, nebo nadhledu. Tohle není soundtrack k přesouvání piv do bříška ani k randíčku, jde o soustředěnou negaci.

Podivnost, kvílení, pulzující a vibrující disonance, hemžení a bzučení, vzestupy a náhlé pády do strachu a zoufalství. Tiché přemítání a nová vzepětí. To vše v promyšlených, ale ne přepáleně dlouhých kompozicích. Wells Valley překvapili jednou z nejzajímavějších desek letošního podzimu.