Švýcarské WHEN ICARUS FALLS může našinec znát díky dvěma koncertům, které kapela v dubnu loňského roku odehrála v libereckém Azylu a v pražské K4 (dokonce v režii Marastu). Právě jejich energií bující vystoupení mne při vyjití plnohodnotného debutu přinutilo desku si opatřit a zjistit, zda je i jejich studiový výraz natolik osobitý a sugestivní, jako tomu bylo při živém hraní. Koncept alba Aegean staví na práci psycholožky Elisabeth Kübler-Rossové, která je známá především svým modelem Proces vyrovnání se s umíráním. V něm vylíčila pět oddělených fází samotného konce lidského života, konkrétně popírání, hněv, smlouvání, deprese a smíření. Těmito pěti stádii se zaobírá pět stěžejních skladeb z celkových sedmi, které se na albu nachází.

Počáteční skladba A Step Further začíná krátkým intrem. Jako hodiny na osamělé kostelní věži odbíjí na klavír hraných osm dlouhých a praskajících úderů, aby se po krátké, avšak významné pauze rozezněly první kytarové tóny desky. Jejich zrezivěle ostrý zvuk podporuje nebývale sugestivní zpěv, jehož zabarvení je naléhavé, útrpné a bolestivě procítěné. Bicí podklad nikam nespěchá a dává tušit, že hlavním pilířem desky nebude rychlost či technická ekvilibristika, nýbrž atmosféra a postupné pohlcení všeho pozitivního. Poslední okamžiky skladby se v oparu doznívající monotónnosti klávesového podkresu trpělivě rozvíjí nový bicí podklad, který plynule přejde do titulní Aegean. Ta, nyní doplněna o vybrnkávaný motiv a později i jemný riff, s nástupem vokálu ztrácí veškeré naděje na cokoli mírumilovného. Zpěv tak svou nenucenou znepokojivostí vynikajícím způsobem kontrastuje k rozjímavému a při určitém duševním rozpoložení i uklidňujícímu hudebnímu podkresu. Když první část bezmála desetiminutové skladby vyvrcholí, vše se opět uklidní, tempo zvolní, avšak průběžně vyvolávané pocity jsou mnohem tísnivější.

V pořadí třetí skladba Acheron \ Eumenides je doposud tou nejtemnější. Na svědomí to mají především hutné a nízko posazené riffy a střízlivě sázené údery bicích, se svou ničivou pomalostí a vybroušeným zvukem jen umocňují depresí obalenou náladu, která se vkrádá i do těch míst, kde by to člověku v některých situacích bylo až krajně nepříjemné. Nejkratší skladba nahrávkyAsphodel Meadows Pt.1 naznačuje mírnou inspiraci mezihrami v některých písních Tool a podobně přemýšlivé hudbě. Jako jediná si vystačí i bez zpěvu, důležitou roli zde hrají minimalisticky vkládané údery do klavíru. Po této krátké instrumentální vložce přichází What We Know Thus Far, která překvapí rychlejším tempem, poprvé výrazněji vládnoucí basovou linkou a mírně pozměněnou polohou vokálu. Zpěvák Diego ukazuje, že by se se svým hlasovým projevem neztratil ani v dynamičtějších a agresivnějších žánrech. Co do rozmanitosti motivů i hráčských technik je tato skladba zřejmě tou nejbohatší, během šesti minut se jich vystřídá hned několik, ale i tak vše zní konzistentně a propracovaně, naopak to desce samotné přidává na zajímavosti a zábavnosti. Kompoziční stránka desky je na velmi vysoké úrovni, jednotlivé motivy se ladně doplňují a díky táhlým, avšak poutavým melodiím je deska bohatá na zapamatovatelné momenty. Je zní cítit myšlenka i příběh, pospolitost a cit pro detail.

Tears of Daedalus je čistě v režii slov, klavíru a náladotvorného samplu. Je znát, že koncept desky skončil se skladbou předchozí, a nyní nás čeká čtvrthodinový, skoro až epický závěr. Předposlední skladba mi znatelně evokuje některé pasáže z desky Death, Pierce Me od DSBM projektu Silencer. Bezvýchodnost a utrpení získávají svou zhmotnělou podobu, v mysl se vkrádají obavy z neznámého. Nikoli ze smrti, nýbrž z umírání. Závěr desky patří navazující skladbě Hades, která už svou blackmetalovou příchuť nezapře. Vokalista zde dosahuje extrémního vypjetí všech sil, deska v samotném záběru nabývá na síle a její hudba je ještě více údernější, naléhavější a přesvědčivější. Neuvěřitelná gradace alba ukazuje pravou sílu kapely, potvrzuje její výjimečnost, skladatelské i hráčské kvality a především fakt, že ve Švýcarsku existuje kapela, která si žádá pozornost posluchačů. Jelikož 16 platících (Liberec) a 32 (Praha) je neskutečná ostuda.