Wormrot jsou ze Singapuru a hrají grindcore. Pro většinu možná ne příliš důvěryhodná kombinace, než však začnete obracet oči v sloup, vězte, že navzdory předsudkům hoši předkládají nečekaně zábavnou desku. Na ploše rozumných 33 minut rozjíždí trojice poctivě divokou performanci, která je po hudební stránce extrém, nejde však (jak bývá v tomto stylu zvykem) o nasranou, monotónní sbíječku. Albu Hiss samozřejmě dominuje fofr, jekot, klepačky, rychlost, prostě tradiční grind hodnoty, jako celek však nepůsobí nepřístupně a tvrďácky nudně.

Songy oscilují mezi minutou až dvěma (občas i méně) a odehrávají se v hodně rychlém tempu, každý však nabídne nějaký moment, který jej v pravý čas rozsvítí. Konkrétně je to třeba thrashový riff, skočná hardcore houpačka nebo různé pogo-punkové halekačky, anebo (spíše v druhé polovině se objevující) některé lehce avantgardní momenty, které dělají nářez méně jednotvárný, resp. na poslech více chytlavý.

Albu hodně pomáhá zvuk, který je ostrý, břinčivý ale zároveň čistý, konkrétní. Tvrdé kopáky dávají hudbě razanci, ostrá kytara zase energii. Produkce je střídmá, prosta studiového nafukování, na druhou stranu nekoná se garážová nekvalita. Sound má punkové parametry, nastavený je však velmi dobře. Hudba zní čitelně a je radost poslouchat, jak to kapele zařezává. Jak všechny ty klepačky, zvraty, mosh-dupáky sedí i v tom fofru přesně na doby a žádnou disharmonii nebo utahanost není třeba v produkci maskovat.

Co je pro nahrávku stěžejní, je určitě zpěv. Frontman střídá více poloh a hudbu tak činí maximálním možným způsobem pestrou. Ať použije přiškrcený řev, murmur nebo obyčejné punkové vyřvávání, vždy je projev příjemný na poslech a baví. Při přepínání jednotlivých módů se navíc dobře trefuje do hudby a skladby tím dokáže ještě víc nakopnout.

Hudebně se Wormrot pohybují někde mezi true grind sypačkami typu Pig Destroyer, Nails a chaotic hardcore spolky á la Converge, slyším tam ale i trochu nadsázky, kdy se mi zjevuje duch starých S.O.D. Projev kapely je každopádně hodně živelný, není to však monotónní metalový deathgrind. Tím, že kapela pojímá žánr spíše z té HC-punk strany, není vyznění tolik urputné a deska má vlastně pozitivní energii.

Těžko vyzvednout konkrétní kusy. Jsou to totiž spíš jednotlivé momenty, které posluchače překvapí, a když už, tak třeba položky Behind Closed Doors, Seizure nebo When Talking Falls, Its Time For Violence jsou asi esencí toho, co se mi na albu líbí. Samozřejmě je třeba připomenout, že stále se pohybujeme na poli grindcoru, takže instrumentální nebo kompoziční zázraky nečekejte, ale na daný styl jde bezesporu o nadstandard.

Asiaté zkrátka natočili desku, která je v daném žánru top a myslím, že zaujme i posluchače, který Obscene Extreme scéně zas až tolik neholduje. Krom hudby a zvuku se povedl se i zvláštně zneklidňující obal - zkrátka celkově interesantní záležitost, kterou nelze nepochválit. Kapela má nyní určitě šanci poskočit do širšího povědomí, bohužel šušká se, že po vydání této desky, resp. odchodem zpěváka a manažerky, Wormrot končí. Pokud tomu tak skutečně je, tak určitě škoda, protože měli našlápnuto. Na druhou stranu si ale zase mohou jednou říct, že skončili na vrcholu.

Z klidných hladin vod Singapuru nevykukuje jen ženská hlava, ale i adept na jednu z nejsilnějších desek roku 2022. Hiss je ve srovnání s předchůdci rozmanitější, inovativnější a mysterióznější, což odráží obal vzdávající hold asijské horrorové kinematografii a singapurským kriminálním TV sériím. Vizuální aspekt dále rozvíjí videoklipy, kde tajemná vražedkyně z coveru loví zkorumpované policajty, jejichž role ztvárnili samotní členové kapely.

Novinka si nicméně v samotném jádru udržuje odvěkého ducha Wormrot. Textově i zvukově jde v první řadě o ventilaci čistokrevné frustrace, hudební stránka věci je jen protentokrát sofistikovanější. Instrumentálně se Hiss staví někde mezi novější Napalm Death a starší Converge, přičemž vytyčený mustr obohacuje prvky odevšad – nechybí čistý nápěv připomínající Burtona C. Bella z Fear Factory, hardcorové gang vox nebo disonantní smyčce. Vše je přitom drženo na uzdě, nic nepůsobí inťoušsky ani plačtivě, byť některé experimentálnější a melancholičtější výpady by mohly být pro nejzarytější grindcorové fanatiky už trochu moc. Na nový level se rovněž posouvají vokální kreace loučícího se Arifa, který svou už tak pestrou paletu rozšiřuje o další polohy.

Vypichovat dílčí tracky vskutku není třeba, půlhodina pod taktovkou Wormrot uteče jako nic. Pro váhavější je tady klip na trojici skladeb Grieve / Weeping Willow / Voiceless Choir s hudebními prvky, které Hiss vyzdvihují na ultimátní úroveň. Řeči o kapelním vrcholu nejsou vážně od věci. Vyzrálé a jízlivé kapelní syčení rozhodně neprošumí.

hodnocení 87 %