Český hip hop je poměrně prázdný pojem. Tuto pseudoscénu tvoří pár rapujících hvězdiček, které se snaží napodobit své americké vzory, většinou vcelku bezzubě, bez špetky invence a nejdůležitější a nejsmutnější je, že vlastně nemají vůbec co říct. Plytké texty se zabývají nejčastěji českou scénou (jak komické, když většinou právě autoři těchto textů dělají pro rozkvět a nápravu této scény pravý opak).

Všichni si zde serou na hlavu a přitom je jeden jako druhý, a tak je úplně jedno jestli Marpo útočí na Supercrooo a nebo se Indy A Wich naváží do českých pseudo hoperů v G-Unit hadrech a falešných řetězech. Právě Indyho comebackové Hádej kdo se mi zdálo jako poměrně nadějná nahrávka, zejména po hudební stránce, kde Wich dokázal, že je jedním z nej českých Dj’s na poli toho popovějšího, respektive mainstreamovějšího hip hopu. Potenciál této desky se bohužel utápí opět v naprosto bezzubé lyrice, kde jedinými tématy jsou nemohoucnost českého hip hopu, trendařství a nezbytný prostor dostávají i typické velkohubé kecy („jsme to nejlepší, co můžeš dostat“), které jsou v této branži prostě tradiční.
Právě z těchto důvodů působí Neurobeat na české hh scéně (i když zařazení WWW na hip hopovou scénu je lehce zjednodušující a myslím si, že i samotní tvůrci jsou v této otázce trošku nejistí) jako naprostý úkaz. Nebojí se podívat na věc trošku (řekněme spíš hodně) z jiného úhlu a dělat muziku po svém.
Než začneme s detailnějším zkoumáním hudebního materiálu, podívejme se trošku WWW na zoubek. Humbuk, který se kolem kapely v těchto dnech vytváří, není ani tak tím, že by byli Vévéčka nějací nováčci, spíše naopak je to jedna z prvních, ne-li vůbec první hip hopová kapela na české scéně. Důvod daleko pravděpodobnější vidím v tom, že jim po těch 14 letech vyšla debutová deska Neurobeat. Jak jsem již říkal, WWW stáli u počátku českého hip hopu po boku třeba takových PSH nebo Chaozz, dokonce jsou autoři vůbec prvního hip hopového videoklipu Noční můra. V roce 1998 se WWW rozpadají, aby se vrátili až s debutní deskou Neurobeat, za kterou stojí především Sifon, Lubomír Typlt a něžnější pohlaví v kapele zastupuje Milesa (dříve v kapele působila zpěvačka Lela Geislerová). Původní velice důležitý člen Scarf se objevuje již jen jako host. Tolik stručně k sestavě, která je komplikovaná a v tom, kdo je host a kdo stálý člen, se opravdu trošku ztrácím.
WWW se nepouští do nějakého bezhlavého kritizování, na které jsme od hip hopových umělců zvyklí, zvolili zcela jinou cestu a tak namísto sociálně kritických textů můžeme poslouchat zhudebněné básně Lubomíra Typlta a o tom, že vaši

mysl a představivost pořádně poškádlí, nepochybujte. Hudba je jedna část, vizuální stránka (klipy) druhá, která je úzce spjatá s malířskou tvorbou Lubomíra. Jak sami tvůrci říkají, postavy v klipech jsou variace na figury z jeho obrazů.
WWW není jen o hudbě, je to o představivosti, o volně plynoucích myšlenkách a pocitech, je to o náladě, kterou ve vás poslech, ale i pohled vyvolává. Je to alternativní umění se vším všudy. Tímto se dostáváme k hudebnímu obsahu samotnému. WWW hrají hip hop zcela odlišně, a teď je myslím zcela irelevantní přít se o tom, jestli tomu budeme říkat hip hop, trip hop nebo pouze elektronika, to nehraje žádnou roli. Nejdůležitější je, že Neurobeat je osobitá deska, která šokuje nejen opravdu surrealistickou lyrikou, ale hlavně i poměrně bizarním hudebním obsahem, který, troufám si tvrdit, vyvolá u spousty hip hop kids těžké depresivní stavy. Ano, WWW rozhodně nesázejí na podbízivé melodie, nesnaží se zalézt pod kůži líbivými rádiovými hity, naopak snaží se mysl posluchače zdevastovat „odlidštěnou“ a strojově chladnou atmosférou navozují skutečně depresivní, mrazivou náladu, kterou je deska prolezlá skrz na skrz. Celé album, od první do poslední minuty, působí skličujícím dojmem, ostré beaty posluchače pomalu, ale jistě drásají, v pozadí se neustále rozvíjí a navrstvují nejrůznější industriální zvuky a psycho elektro motivy. Noise hip hop. Rap nás v tomto vysoce organizovaném zvukovém chaosu také nechá vymáchat a dokonale koresponduje s hudební stránkou. Sifon je ve svém projevu surový i citlivý, nervní i klidný, dokonale si pohrává, tak jako celá deska, s posluchačovými emocemi, v tu pravou chvíli umí zvolit naléhavost a ostrým, lehce zkresleným hlasem zařvat, jindy zase nechává Lubomírovy verše jen zlehka plynout, pomalu se tak posluchače snaží omámit a vnuknout mu stav bezstarostné letargie, aby v zápětí přišel neúprosný atak, který opět připomene, kdo je tu pánem. Tvořivost a hravost těchto umělců nezná mezí, poslechněte si brutální Lexikon míchající hip hopové beaty, zvuky pračky, prvky Straussovy symfonické básně Tak pravil Zarathustra a naprosto neuvěřitelnou slovní palbu. Před tímto frázováním smekám.
Neurobeat je deska, která mi doslova vyrazila dech, ať už svou obrazotvorností, jak hudební, tak textovou, tak i celkově svým neotřelým,

avantgardním přístupem. Není to jen prvoplánovitý produkt pro masy, který přesně posluchačům říká, co po nich chce. Kdepak, Neurobeat naopak nutí každého posluchače zapojit svou vlastní fantazii a představivost, zamyslet se nad tím, co zrovna poslouchá a namáhat mozek. Pokud dáte tomuto dílu šanci a vydáte se na, zprvu možná trošku strastiplnou a náročnou, cestu do hlouby umělcovy duše, nebudete litovat. Poslech této desky vám totiž neumožňuje jen pohled do nitra tvůrců, ale dá vám možnost nahlédnout i do sebe samého.

Já vím, že je koule hranatá, myslím, že to na nás dobře hraje.
Já vím, že je krychle kulatá, čeká, až se nebudeš dívat a skutálí se někam pryč, kde se s námi může v klidu jen tak válet, budeme se jen tak válet, už si nechci na nic hrát, ale ještě bych chtěl s tebou projít žitným polem, ještě bych chtěl zlámat tvoje kosti v kole, vina ti sluší, jsou to krásné šaty, jen rukávy jsou trochu dlouhý a u krku to škrtí, jinak padne jako ulitá a je věrná, kamkoli utečeš vždycky se k tobě zase vrátí.
://myspace.com/neurobeat
://typlt.com
://myspace.com/typlt