1) SPOTIFY playlist březen 2024 - 62 skladeb a přes 5,5 hodiny hudby

formát je volen podle pořadí, v jakém se desky umístily v Albu měsíce (vítěz má tři skladby, ostatní po dvou) a dále pak se jedná o výběr skladeb interpretů jednotlivých redaktorů. Samozřejmě jsme narazili na limity - ne všichni interpreti, kterým se věnujeme, tuto platformu využívají, ať již k tomu mají jakékoliv důvody, takže řadu kapel v playlistu nenajdete. Druhým extrémem je, že zde představujeme často desky, které nám dorazily v promo materiálech, ale oficiálně ještě zveřejněné nejsou. Každopádně doufáme, že i tak dokážeme, ve zbytku toho co jsme vybrali, rozšířit vaše hudební obzory.

2) ALBA MĚSÍCE: žebříček nejposlouchanějších alb s komentáři redaktorů

3) REDAKTORSKÝ LIST: seznam desek, které redaktor vyposlechl, avšak které se nedostaly do žebříčku (kritériem je aktuální rok, případně stáří maximálně 6 měsíců). U těchto desek se můžete kochat i obaly. Starší, bonusové, jsou pak řazeny chronologicky.

(4) JUDAS PRIEST - Invincible Shield (03/2024)

piTRs: Firepower jistě, ale něco mi tam vždycky chybělo. Všechno je to až tady. Že by prostor, který konečně využil Richie Faulkner?
LooMis: britský hevač v podobě Saxon i Judas Priest rozhodně neřekl poslední slovo. Myslím, že co je víc, jestli JP nebo IM, je z posledních desek jasný. Firepower mne sice bavilo víc, taky je to přeci jen uhlazenější, ale poslouchá se to náramně. (8/10)
Dantez: navrácená múza z Firepower sedla i na Invincible Shield. Novinka se v rámci songwritingu vrací do nejsilnějších dob Judas Priest. Vytyčuje si větší záběr než předchůdce. A vyplácí se. V určitých momentech lze cítit sílu z Painkiller – riffem, monumentalitou i Halfordovým ječákem.
brutusáček: jak hlásá recenze, je to dobré, staroušci překvapili porcí svižného metalu i rockových opusů.

(4) EXHORDER - Defectum Omnium (03/2024)

LooMis: no, tak tohle rozhodně už není klasická panterovština, byť se tam stále vyskytují momenty, ať již thrashové, groovové nebo i vyloženě downovské. Defectum je ale v zásadě velice experimentální deskou, kde se ve většině skladeb hledají další směry. Tam, kde comeback Mourn The Southern Skies (2019) ustřeloval palici, tady je to takové přeskakování od skladeb s klasickými thrashovými riffy, přes punk, až k doomu. Celkově experimentálnější forma alba je ovšem prošpikována naprosto fantastickou kytarovou prací kenybláka Pata O’Briena, nicméně já tady slyším daleko víc jeho přestupní stanici s/v Nevermore. Takže nemůžu říct, že by to na mně nefungovalo, Kyle Thomas hlasem neskutečně čaruje (ten extatický závěr Defectum Omnium/Stolen Hope a Your Six)! (8,5/10)
onDRajs: prvních pár poslechů napovídá, že thrashovky umí hlavně starci a omladina jim kouká na záda. Dojmy jsou fajn, jen mám pocit, že výraznější byla předchozí placka. Fousáč chybí.
sicky: tak tady jsem čekal víc. Pár skladeb je fajn, ale také je tu dost těch lacině průměrných. Nato, kolik se toho tam děje, je album určitě i dost dlouhé. (6/10)
brutusáček: Bludišťák měsíce, né-li roku, hodně jsem se nudil a protrápil do konce desky.

(3) NIGHT VERSES - Every Sound Has A Color In The Valley Of Night: Part 2 (03/2024)

Bejv: tak už to máme komplet. Na tuhle instrumentální bandu nedám dopustit a osobně ji považuji za nejlepší instrumentální bandu současnosti. Hudba je těžko popsatelná (wiki definuje takto "alternative metal, post-hardcore, metalcore, space rock, art rock, shoegaze), ale výkony hudebníků a hudba je tak excelentní, že je vlastně fuk, co to je. Sice mi není jasné, proč počin byl rozdělen na dvě části, když i předchozí desky byly stopáží dost dlouhé, ale co. Mimochodem hra Arica Improty je porno. (Bandcamp)
LooMis: naočkován v domácím prostředí první (ne)deskou, musel jsem se vrhnout na zkompletování neskutečně našlapaného, hravého (ne už zcela tak) instrumentálního metalu všeho druhu. Obzvlášť teda Aric Improta je neskutečný masér. (10/10)
Baara: Night Verses vydali druhou polovinu alba, který tak existuje jako 65minutovej celek. První část jsme zmiňovali už v Albu září loňského roku. Instrumentálně se druhá polovina od první zásadně neliší, předěl nepoznáte. Jen ji doplňují dva tracky s hostujícími zpěváky. Asi nejstravitelnější je klipovka Glitching Prisms s Brandonem Boydem z Incubus, která je nejspíš snahou dostat se do širšího povědomí před podzimním evropským turné s Tool (ČR mine). Celkově je deska nejen zajímavá a různorodá, vokál k tomu nepotřebuje, ale má i říz postavenej na neuvěřitelnejch bicích Arika Improty. Závěrečná, skoro devítiminutová Phoenix V Invocation je slušnej nářez, kde se kapela před kolegy z Tool hluboce sklání. Pánové mají slušně našlápnuto.

(3) SLIMELORD - Chytridiomycosis Relinquished (03/2024)

vaněna: parádní death metal se špetkou doomu a velkou dávkou plesnivé psychedelie. Recenze na cestě a doporučení nádavkem. (8/10) (vaněna)
AddSatan: progresivnější, techničtější až avantgardnější a disonantnější death/doom inspirovaný zhoubnými houbami, měkkýši, jinými světy, scifi-hororem, psychedelií. Nejen FFo Timeghoul, dISEMBOWELMENT, Morbid Angel, Gorguts, Immolation, Portal, Pan.Thy.Monium, Blood Incantation a další vlivy. Dobrý zvuk, výrazná baskytara, někdy trochu hloupější vokály nebo i riff, ale převážně (dost) dobrý, netuctový, zajímavý. Více v recenzi (Bandcamp).
sicky: psychedelic death metal je možná na můj vkus místy až moc zašmodrchaný, ale jo, baví. Některé momenty jsou super. (7,5/10)

(3) MISOTHEIST - Vessels by Which the Devil Is Made Flesh (03/2024)

vaněna: jedna z mála kapel ze stáje Terratur, která mi tak úplně k srdci nepřirostla. Živé vystoupení na PDM bylo nicméně výborné, takže chuť nový materiál rostla. Deska určitě není špatná, drží se osvědčeného postupu pomalu budovaných dlouhých skladeb. Skutečný černý plamen, jako třeba při poslechu Lvme, mi ale v srdci stále nezaplál. (7/10)
mIZZY: opět tři dlouhé skladby, poslední má téměř dvacet minut. Prim zde hrají riffy, spíše táhlé tempo a atmosféra. Zvuk má novinka lehce organičtější než předchůdce, což je určitě plus. Ne všechny nápady jsou sice silné, ale třeba konec celého alba je poměrně cool. (Bandcamp)
Dantez: Misotheist pokračují ve vytyčeném – Super vokály, fajn riffy, solidní songwriting. Stále zachovávají věrnost starému Norskému rukopisu. Vlastní ambice ovšem nechybí. Nejde o dokonalou desku, vyvážená kombinace tradice s trochou tvůrčí rozmáchlosti ale představuje poslech, který ponouká k návratům.

(3) VLTIMAS - Epic (03/2024)

vaněna: all stars skupina vydala desku, která zatřese nejedním žebříčkem. Je otázka nakolik jsou silná jména a nakolik samotná hudba. Tuhle otázku já ale neřeším, protože přes naprosto šílený Vincentův vokál se hudba nedá poslouchat. Jasný bludišťák. (nehodnotím)
piTRs: debut mne svou mocností, silným lineupem a nadhledem nad průměrností více než zaujal, dvojka status Vltimas jen potvrzuje. 
LooMis: - k téhle bokovce všech jsem byl odměřený už při debutu a v podstatě i s dvojkou je to stav setrvalý. Raději I Am Morbid. (7/10)

(2) ABORTED - Vault of Horrors (03/2024)

onDRajs: dvanáctá deska a takový nářez? Panečku, Aborted nikdy nebyli selanka, ale Vault of Horrors je krutopalba od začátku do konce. Po poněkud nevýrazném Maniacultu jsem měl o tuhle sebranku trochu obavy, ale novinka smete vše živé. Vault of Horrors má ovšem taky kazy - plastový sterilní zvuk (kytary tenké jako krepový papír podobně jako u Vitriol) a i dost deathcorových momentů, které jinak kvalitní masírku sráží dolů.
brutusáček: strašná přehnanost, ale co skladba to jiný host u mikrofonu, super zpestření.

(2) BORKNAGAR - Fall (02/2024) 

piTRs: dávno hotová kapela, která svůj styl dotáhla téměř k dokonalosti a další alba už jen produkčně piplá a lehce směrově naklání - tu drsněji a mrazivěji, tu experimentálněji/mainstreamověji - dle aktuálního rozpoložení. Subjektivně už čerti nešijou tolik, jako třeba při druhé, třetí nebo páté desce, ale vždy je to královský poslechový zážitek.
brutusáček: z ranku vikingského jsou Borknagar ti, kteří mě baví, inu sever se nezapře.

(2) BRODEQUIN - Harbinger of Woe (03/2024)

vaněna: BDMBDMBDMBDMBDMBDMBDM!!! (a vlastně mě mile překvapilo, že taková deska v roce 2024 vyšla, působí roztomile archaickým a možná i trochu legračním dojmem). (BDM/10)
Dantez: novinka po 20 letech Amerického brutal death metalového tělesa s oblibou pro středověkou torturu. A síla nechybí. Usměrněnější starší Devourment s větším důrazem na techniku, ne ale tolik, aby padala za oběť primární brutalitě. Ve svém ranku nejspíš půjde o nejsilnější desku roku.

(2) KHOLD - Du dømmes til Død (03/2024)

mIZZY: novinka Khold je i na poměry kapely fakt mega primitivní. Má sice dobrý groove i koule, ale stejně máte pocit, že posloucháte dokola furt stejný song, kde se akorát v refrénech mění názvy skladeb. Vzhledem k třicetiminutové délce se to dá, ale poslouchat tohle hodinu, tak nevím, nevím. Předchůdce byl tedy o poznání lepší. (Bandcamp)
Dantez: black n’ roll osekaný na totální minimum. Velmi dřevní, skoro až hardrockové, z black metalu zbývá už jen vokál a postoj. Khold ale nejde upřít cit pro pořádný groove, ze kterého deska těží maximum. A proto taky funguje.

(2) MIDNIGHT - Hellish Expectations (03/2024)

mIZZY: klasický Midnight, kde netřeba absolutně nic řešit. Prostě nablacklej fucking speed metal bez jakýchkoliv kompromisů. Novinka má necelou půlhodinu, takže po dohrání okamžitě pouštíte replay. Osobně bych snesl o něco špinavější produkci, ale je mi jasný, že live to bude opět totálně nakládat. (Bandcamp)
brutusáček: čertovský moutrhed!

(2) MY DYING BRIDE - A Mortal Binding (04/2024)

LooMis:  čtrnáctá deska Angličanů přináší tradiční porci pochmurných songů, které se krásně poslouchají. Velká škoda, že vystoupení na letošní Brutalu kapela odvolala (jakožto i další evropské koncerty). (8/10)
onDRajs: nechci se ukvapovat, ale mám dojem, že nevěsta po letech vytvořila opravdu silnou nahrávku. Žádná vata, hodně silných melodií a emocí. Už jsem v to nevěřil, o to je to větší překvapení.

(2) NECRORACLE - Arcane Impious Sorceries (03/2024)

mIZZY: španělská black/death nekromancie ze stáje Triangulum Ignis. 13th Moon z toho smrdí až za roh, ale jde zde cítit i vlastní rukopis. Riffy, atmo, sypce i necro vox - check. Trochu zbytečný mi přijde jen ambientní song, který je v půlce desky a se svou sedmiminutovou délkou celkem killne solidní rozjezd alba. Kdyby sloužil jako intro nebo outro, dával by mi větší smysl než takhle uprostřed. Ty čtyry metalový tracky jsou ovšem hodně cajk. (Bandcamp)
Dantez: black metalem prodchnutý metal smrti s ambientním zabarvením ve stylu 13th Moon a starých Grave Miasma, avšak s trochou přesahu. Více než vzdávání holdu smrti v její veškeré přirozenosti se Necroracle pouštějí i do metafyzičtějších poloh. Vůbec to nevadí, celek totiž nabízí dost atmosférický poslech, kterému ovšem nechybí tvrdost.

(2) VERBERIS - The Apophatic Wilderness (03/2024)

mIZZY: Adumbration of the Veiled Logos bylo pro mě jedním z alb roku a novinka vkusně pokračuje tam, kde předchůdce končí. Opět se tedy jedná o poměrně propracovaný black/death á la Ulcerate, ale tam kde nový Ulcky post-metalovatí, Verberis jsou spíše blackoví, byť The Apophatic Wilderness rozhodně není jen bezduchá rubanice. Jelikož se jedná jen o čtyři cca desetiminutové skladby, rozsáhlosti a monumentálnosti předchozí desky novinka nedosahuje, ale zase si myslím, že je o něco konzistentnější. Takový mordor jako I Am the Father and the Tomb of the Heavens sice tentokrát čekat nelze, ale i tak si myslím, že letos budou Verberis při zúčtování na konci roku opět dost vysoko. (Bandcamp)
Dantez: smysluplné rozehrání debutu. Míra disonance, techniky a intelektuality zůstává vesměs zachována, stejně tak atmosféričnost nadále funguje, snad trochu více inspirace Ulcerate? K obšírnějším názorům bude potřeba mnohem více poslechů.

SACRIFICIAL VEIN - Black Terror Genesis (03/2024)
- vynikající skrz naskrz temný death/black trochu ve stylu Abyssal. Po takové desce se mi stýskalo. (8,5/10)

HECATONCHEIR - Nightmare Utopia (02/2024)
- no prosím, už i na Slovensku se hraje disonantní black metal! A vůbec ne špatný, čehož si všimli Total Dissonance Worship. Na Bandcampu je deska k mání zdarma, a to je cena, kterou preferuji, takže doporučení. (6/10)

INFERNO 9 - Verba Vana (02/2024)
- docela slušný rychlý black, zajímavé jsou vokály v italštině. Celek je možná příliš dlouhý, ale některé nápady zpracované parádně včetně náznaků industriálu do symfoblacku, což je nevšední kombinace. (6,5/10)

VARKOLAK - Fading Lights and Blurry Visions (03/2024)
- melancholické album na způsob pošt-metalu, které ale celkem drží pohromadě, snad díky tomu, že jde o pokojíčkáč, a má i slušnou atmosféru, snad díky tomu, že je z Itálie. (6/10)

VIRCOLAC - Veneration (02/2024)
- ne, tak takhle mě black metal nebaví. Instrumentálně v pořádku, ale nálada a nasazení nevydrží bavit ani necelých dvacet minut první strany, natož celou desku. (4/10)

ATROPHY - Asylum (03/2024)
- po 34leté natáčecí pauze velmi slušné navázání na tutovku Socialized Hate (1988) a ještě lepší Violent By Nature (1990). Rukopis se povedlo udržet a obdařit současnější tváří i přesto, že z tehdejší sestavy už je teď v kapele jen zpěvák Brian Zimmerman. Asi jedna z radostí roku a ujištění v tom, že když dneska thrash, tak pardály co u toho byli už tenkrát.

BRUCE DICKINSON - The Mandrake Project (03/2024)
- je to balzám, slyšet Bruce po skoro 20 letech zas zpívat na nějaké doposlouchatelné desce. Ta mezi jeho sólovkami patří určitě do lepší půlky a obsahově ji díky silné niternosti a celkově temnějšímu náboji vnímám jako zrcadlo nastavené současnosti a zároveň i jako lákavý plod Dickinsonova zralého muzikantství.

MYRATH - Karma (03/2024)
- nová tuniská kolekce má rockovější groove a zas o kousek blyštivější produkci, tady to ale není žádná slupka skrývající impotenci a neumětelství. Uvnitř je toho tradičně spousta a kdo má slabost pro orientální stupnice, určitě nebude ohrnovat frňák.

NECROPHOBIC - In the Twilight Grey (03/2024)
- tenhle březen je novinkově neuvěřitelnej a tolik nových dobrých desek snad v rámci alba měsíce nepamatuju. Necrophobic přikládají pod kotel ve svém obvyklém intervalu a uhlí je to tentokrát epičtější, melodičtější (nezřídka v podstatě hevík) a rozmáchlejší, aniž by se ale jakkoliv smlouvalo s posluchačem nebo dosavadním jasným směřováním. Parádní záležitost.

ANA LUA CAIANO – Vou Ficar Neste Quadrano (03/2024)
- glitch pop hodně těžící z portugalské tradiční/lidové hudby – nezvyklé, ale chytlavé melodie a rytmizace 2 i vícehlasých zpěvů (místy bych tipoval spíš Balkán). Někdy rovné, někdy rozházenější beaty, rytmizované ruchy – glitche, musique concrète zvuky, ale i pár motivů na piano, cosi jako flétny apod. Je to vlastně snadno přístupné, chytlavé, ale i zajímavé a celkem promyšlené. Tak trochu latino obdoba Björk, což je spolu s Laurie Anderson přiznaný vliv. (Bandcamp)

MOOR MOTHER – The Great Bailout (03/2024)
- první sólovka MM, která mě nějak víc baví. Melancholická, potemnělá, někdy až zlověstná elektroakustika, ambient, (post-)industrial, noise, glitch, piano, trubka, jazz/blues/soul zpěvy i klarinet různých hostů, někdy i rytmika blízká/vycházející z hip-hopu (post-hip-hop :) ?). Camae spíš recituje / stylizovaně mluví, než rapuje. Úvodní Guilty nejen zvukem harfy Mary Lattimore připomene Imperium od Current 93, někdy se to blíží Diamandě Galás, jinde i Mataně Roberts, ale může to oslovit i fanoušky Zonal, Techno Animal, Dälek či Armand Hammer (a Billyho Woodse?), byť to vyloženě hip-hop (asi) není. Tíživost tomu přidává i tématika britského kolonialismu, otrokářství atd. Možná více v recenzi. (Bandcamp)

RUTH GOLLER – Skyllumina (03/2024)
- mysteriózní, křivolaké uličky-rozvolněné písničky od zpěvačky a baskytaristky mj. Alabastera DePlume(a/ho?). Vícehlasé divno-harmonické až disharmoničtější zpěvy částečně připomenou vokální kusy Stevea Reicha, Meredith Monk, vzdáleněji i bulharské polyfonické aj. folk tradice. Kovová, naechovaná baskytara zase Coyote od Kayo Dot a Jaco Pastoria (Weather Report). V každé skladbě jiné bicí/perkuse. Avant-goth-jazz i art/ambient pop (Anja Garbarek, Björk apod.) s vlivy klasického post-minimalismu, magie blízká i Mortonu Feldmanovi. Slabiny se najdou, ale převládá fascinace. Více v recenzi. (klip YouTube) (Bandcamp)

FOUL DEFORMITY – Disgust (02/2024)
- Gábův tip z minula, takže brutal death (neasi), technický, vyjetější i chytlavější, jednodušší groovy/slam pasáže, výraznější basa, vokál ujde, vršek bicích ok, škoda čvachtavějších kopáků, většinou dost zábavný. (Bandcamp)

SONJA TOFIK – Respire (02/2024)
- spíše temnější ambient, drone až noise, oproti předchozí Anomi abstraktnější, bez naivních dungeon synth apod. prvků, spíš už to má zvukově/náladou blíž k chladnému, odtažitému zvuku Deathprod, Siavashe Aminiho, Matse Erlandssona apod., musique concrète, ale i nějaké elektrické varhany/synthy, trocha field recordings a bezeslovného zpěvu. Dost fajn. (Bandcamp)

ARMAND HAMMER – BLK LBL (01/2024)
- experimentálnější, spíše potemnělý, chladnější, lehce psychedelický hip hop, Billy Woods s Elucidem a vícero hostů – Kenny Segal, Dreamcrusher atd. Baví různě v závislosti na tracku, ale většina dost fajn, nejvíc asi Ox Blood.

LESLEE SMUCKER – Breathing Landscapes (01/2024)
- houslistka v opuštěné cisterně se skvělou akustikou, kdesi v Coloradu. Opuštěnost, melancholie, převážně temná, napínavá, někdy až zlověstně-nepříjemná hudba, současná kompozice a/nebo improvizace (“darkambientní klasika/noise“). Zvláštní, skřípavé, abrasivní, roztřepené témbry blízké mj. Danielu Meierovi, Leile Bordreuil, nebo i Lucy Railton, Tonymu Conradovi apod. V kontextu bas/klarinetu i Jeremiah Cymermann a Gareth Davis. Možná i nejlepší nahrávka pro sólové housle (s troškou bezeslovného zpěvu a field recordings) co jsem kdy slyšel? (Bandcamp)

RUTH WHITE – Flowers of Evil (1969)
- The Litanies of Satan 13 let před Diamandou G. Recitace dekadentních básní Charlese Baudelairea zechovaným, zkresleným i jinak upraveným ženským hlasem, který někdy působí jaksi odosobněně (zhypnotizované médium?). Elektronický (moog) (proto-?)ambientní místy až lehce noiseový doprovod působí sice částečně naivně a zastarale, ale občas se kupodivu podaří zvláštní až lehce zneklidňující či strašidelnou atmosféru navodit. Nejvíc asi ve Spleen, ve které je část hlasů a zvuků puštěná pozpátku. Částečně (v něčem) předchůdce mj. Throbbing Gristle, Nurse With Wound, D. Galás, Current 93, Coil až po třeba Puce Mary atd.

WESTON SUPER MAIM - See You Tomorrow Baby (03/2024)
- už EP naznačovalo, že tento projekt má cenu sledovat a debut to jenom potvrdil. Banda dvou amíků se vzhlédla v bozích Meshuggah a hlavně v jejich syntéze zvané Frontierer. To už vyjadřuje mnohé. Sekaný mathcore ve stylu zmíněných band doplněný o elektronické pazvuky. Programming bicích je patrný, ale na zážitku to neubírá. Tohle bude v TOPu. (Bandcamp)

BIPOLAR ARCHITECTURE – Metaphysicize (02/2024)
- o měsíc zpožděný zážitek, který jsem naštěstí zachytil (vyšlo v 02/24). Další německá banda, která má smysl. Tyhle berlíňané perou do svého mixu stylu emoce horem dolem. Druhá deska se drží zajetých pravidel, které byly nastoleny na první, a tenhle mix postmetalu, djentu, post-rocku a post-blacku (u mě divný :-)) hodně chutná. Ostatně mnohé i napoví, že byla vydána na Pelagic records. (Bandcamp)

CALIGULA'S HORSE - Charcoal Grace (01/2024)
- ještě se jsem se na koníku neměl možnost dost svést, ale hudba těchto australanů má potenciál. In Contact u mě asi už nepředskočí, ale je to furt příjemné poslouchání. (Bandcamp)

UNPROCESSED - ...And Everything In Between (12/2023)
- musím uznat, že byla velká chyba nedat tuhle nahrávku do TOP 2023, ale na mou obranu chytla mě až po koncertě před Tesseract. To, co předvádí Manuel se zbytkem kapely, která vůbec nepůsobí, že je z metalových vod, je neskutečný. Po předchozích počinech jsem měl strach, že to úplně ujede někam jinám, ale ne deska je tvrdá a chytře poskládaná v mnoha vrstvách. Už o ní bylo zde napsáno moc a já jsem holt trochu pomalejší. (Bandcamp)

ION DISSONANCE - Solace (Reissue) (10/2023)
- jedna z mých nej band a deska, která proti obecnému názoru, je pro mne nejméně oblíbená. Teda až do teď!!! Neřekl bych, že zvuk může mít na vnímání nahrávky takový dopad. Dopad na mě je v úrovni jako kdybych poslouchal novou desku od ID. Ví vůbec někdo, jak to nimi je?? (Bandcamp)

DEAD SOMA – Pathos (09/2023)
- švédská srážka Frontierer a Loathe!!! Stále mě to drží a drží, ale já byl vždy trochu mimo. V zásadě styl zamotaný sám do sebe, ale rozhodně v kolejích, ze kterých neumím vypadnout. (Bandcamp)

J.A.R. - Jezus Kristus Neexistus (06/2023)
- jak jsem tohle mohl v minulém roce přehlédnout. Nikdy jsem úplně Jary nejel, ale tohle se nedá dostat z palice. Texty perfektní, hudba chytrá a chytlavá, tak že jí z hlavy nejde dostat ani zbraněmi hromadného ničení. Prostě kluci z JARu to je elita :D.

BOTCH - We Are The Romans (1999)
- po koncertě, který kolidoval s Meshu, a byl naprosto boží, nová vlna této desky v mých uších. Jedna ze zcela zásadních desek pro mé vnímání muziky a řekl bych i pro novou cestu, kterou se vydal v té době hardcore. Nic deska ani po letech neztratila v efektu a vše ještě umocněno koncertním zážitkem. (Bandcamp)

MADDER MORTEM - Old Eyes, New Heart (02/2024)
- po pár měsících jsem se k tomu vrátil. Novinka nezaměnitelných Norů je v lecčems podobná až stejná jako její předchůdce. I v její variabilitě. Madder Mortem prostě umí složit heavy song, ale i křehkou baladičku a pořád hrají jen sami sebe. Fajn deska.

MESHUGGAH - Koloss (2012)
- po koncertě, i když pro mě nepovedeném, jsem se ke kolouškovi vrátil. I když si stále myslím, že jde o slabší zářez v nabušené diskografii Švéďáků, čas některé pochybnosti otupil. Řada skladeb je jednodušších (hrne se to v groove módu), ale už mně (jako staršímu, unavenějšímu posluchači) tolik nevadí... :) Člověk si pořád nemusí lámat hlavu nad tím, jak že ten pattern vlastně je.

DAVE MATTHEWS BAND - Under the Table and Dreaming (1994), Crash (1996), Before These Crowded Streets (1998)
- první tři desky, ale hlavně Before These Crowded Streets můžu poslouchat donekonečna. Aneb když elitní muzikanti nepropadnou duchu líbívého mainstreamu a do písniček narvou svůj talent a um... Jóóó, kdyby tohle hráli v rádiu.

MUTIILATION – Black Metal Cult (03/2024)
- nečekaný návrat...black metalového kultu. A pořád to tam je. Načernalý humus z vrcholu Les Legiones Noires je nyní prezentován v až nečekaně čistém zvuku, snad i s trochou více invence. Primitivity, rozladěnosti a nihilismu je tady ale taky stále dost.

ABERRATION - Refracture (03/2024)
- zahuhlané death metalové svinstvo, které nepřekvapí, v rámci voleného ranku ale ani moc nezklame. Disonantní zlo, tak trochu přímočařeji uchopení Abyssal s větším důrazem na agresi. 

CIVEROUS - Maze Envy (03/2024)
- mazlavý, brumlající death metal, který  krom toho, že poctivě sype, se často převaluje v zemitém středním tempu. Žádná velká věda, ale kvalitní vokál a příjemně hutný zvuk kytar mě baví. (7,5/10)

MASTIFF - Deprecipice (03/2024)
- macaté, hutné, tvrdé sludge core. Deska je pěkně heavy, ale není tupě primitivní. I lopaťácké sludge bahno se musí umět, a tahle varianta je v pořádku. (7,5/10)

IOTA - Pentasomnia (03/2024)
- psychedelic stoner v podání americké party nezní vůbec špatně. Sóluje se sice fest, ale je to zemité, utažené a má to gule. (7,5/10)

FALL OF SERENITY - Open Wide, O Hell (03/2024)
- comeback nepodstatné kapely, která fungovala na přelomu milénia a hrála trochu jinou muziku. Nyní německá parta přichází se šlapajícím melodeath nářezem, ze kterého nezřídka vykoukne super motiv. Na živo by nemuselo být marné. (7,5/10)

SLIFT - Ilion (01/2024)
- tuhle desku přežvykuju už 3.měsíc a po několika nezdarech jsem té muzice přišel na kloub. Sice mi úplně nevoní zvuk, ale určitě jde o velmi zajímavou záležitost. (8/10)

THE JESUS AND MARY CHAIN - Glasgow Eyes (03/2024)
- netušil jsem že vůbec ještě hrajou, zkusil jsem a dobrý. Příjemná muzika, která je sice méně naléhavá než před třiceti lety, ostudu slavnému jménu ale deska nedělá. Několik songů je zde moc fajn. (7/10)

INTO THE ASHES – Consumed by the Negative Dimension (01/2024)
- stýská se ti po BDM kolem přelomu tisíciletí? Tak tohle je přesně ten typ death metalu, co ti zas udělá radost. Nečekej kdovíjakou originalitu, "jen" výborně zahranou trrrrrrrrrrtařinu. 

EFFLUENCE – Destructive Transfixed Incorporeality (EP) (01/2024)
- pár dalších skladeb klonu Encenathrakh. Krásně romantickej obal.

UHRITOIMITUS – Paine (EP) (03/2024)
- v pořadí už třetí EP finskýho grindcore vyhlazení. Respektive první EP noisegrind, druhý grindcore se špetkou noise a třetí už čistej grindcore. Nejede se tudíž už neustálej blast, ale kupodivu je i dost pomalejších pasáží. Pro posluchače rozhodně zatím nejstravitelnější, ale pořád vynikající. 

ORTOLAN - Holy to Whom? (singl) (03/2024)
- na p2loggia nečekaně black metal. Trochu mi připomíná Abigor/Emperor.

POSTERROR – Rehearsal Session 4 tracks (03/2024)
- Youtube věc. Grindcore z Chile.

DISENTOMB – Drear Prophecies (singl) (03/2024)
- příjemný překvapení. Chlapci se dost zhlédli v Ulcerate (v tom dobrým). 

VULGAR MEPHITIS - Vulgar Mephitis (EP) (04/2023)
- netuším, proč jsem nedal do topu 2023... Tři skladby lehce vyjetýho brutal tech deathu. Škoda tradičního plastu. Naopak skvělej obal. Doporučení.

DAYS OF DESOLATION – Circles (2022)
- neprávem opomíjenej grindcore/crust. Velmi dobrá záležitost, ke který se rád vracím.

THAETAS – Shrines To Absurdity (2020)
- a jde se na vzpomínání. NY BDM trochu jinak. Hodně se píše jakože experimental/disso/tech mix Gorguts/Defeated Sanity. Osobně až tolik hyper bych to neviděl, ovšem deka tak jako tak hodně fajnová a pravda trochu "jiná". Mixoval kdo jiný než Marston.

EDENIC PAST – Red Amarcord (2020)
- odpudivej BDM humáč svaté trojice McMaster, Marston, Paguntalan. 

UNBORN SALIVATE - Paraphiliac Orgiastic Atonement (2019)
- další věc z mého oblíbeného p2loggia. Zcela libová nechuť/bordel odpornost. Stubbs, Marks, Paguntalan yeeeaaaah...

SAYYADINA – The Great Northern Revisited (2010)
- kult neasi!

DARKEST HOUR – Perpetual I Terminal (02/2024)
- nejmelodičtější nahrávka DH, v podstatě jsem rád, že stále vydávají.

SKELETAL REMAINS - Fragments of the Ageless (03/2024)
- trochu to u mně už ztratilo kouzlo, přitom to sbírá nadšené ohlasy, dám tomu ještě prostor. Jinak poctivý kus holdu old school dm.

SHERYL CROW – Evolution (03/2024)
- chtěla jsem zkusit týhle dámě po dlouhých letech dát šanci poté, co jsem si poslechla singl s Peterem Gabrielem. Bohužel, Digging In The Dirt je typická spíš pro něj než pro Sheryl, která se na zbytku alba k ničemu zajímavějšímu nemá. Ten její emocionálně napjatej songwriting, žánrovej mix rocku, country a blues a nalomenej hlas z devadesátek mi chybí. Sama sebe jsem zaskočila, když jsem si u některejch skladeb řekla, že žánrově a hlasově příbuzná Miley Cyrus by to dala líp, protože kvalita materiálu je bohužel asi stejná (nízká) a pěvecky je to nuda.

HAKEN – Affinity (2016)
- u svých oblíbenců postupuju dál a dál do minulosti, ještě jsem nezachytila vyloženě špatnej song a na každý desce jsou kousky, u kterých mi běhá mráz po zádech (zde Initiate). Doufám, že Visions a Aquarius mi vystačí do roku 2026, kdy od Haken očekávám další album.

SHERYL CROW – Sheryl Crow (1996)
- na konci devadesátek jsem tuhle paní milovala. Hlavně její rockovou polohu, do které dávala hodně srdce, ze které ale po albu Globe Sessions pomalu ustupovala. A mě to country kuňkání přestalo bavit. Protože její největší devizou byl vždycky
její hlas.