Italové Amia Venera Landscape v mém přehrávači udělali doslova vítr. Prakticky dokola poslouchám zavedené kapely a jen sem tam pustím nějakou novotu, u které se nadchnu. Další měsíc ale vlastně přemýšlím, co že to je za kapelu. AVL se u mě doma ale doslova zabydleli. Nestává se u mi často, že by mě podobná kapela bavila až tak dlouho. Zkrátka a jasně, poslední zářez AVL The Long Procession je trvanlivý, postupně zrající materiál prošpikovaný náladou a atmosférickými výlety někam do neznáma. Zpráva o koncertu v libereckém Azylu mě tedy nadchla, protože člověk tak nějak tušil, že takovou akci si v hlavě uloží do schránky „velice vydařené“. A to, že vstup byl zdarma, byla jen příjemnost navíc.

Když jsem do klubu Azyl dorazil a viděl prostor, kde se bude hrát, ihned mě popadly černé myšlenky o totálně zpraseném zvuku. Kdo v Azylu nebyl, ať si představí obývák standartních panelákových rozměrů. Ale nechci moc předbíhat.

Akce byla vlastně takovou upoutávkou na litoměřický LT-FEST, v kterém mají prsty kluci z tamních ANIME TORMENT. A právě oni Italům předskakovali. AT jsem v minulosti viděl mnohokrát, ale tak nějak mi vždy přišlo, že se stále pachtí a hledají, kde zakotvit. V Azylu mi ale jasně ukázali, že už vědí, jakou cestou směřují. Z deathcoru se AT vydali do vod moderního death metalu a musím uznat, že vcelku líbivého. AT nasazují rychlé tempo s hutností. Nic valivého, spíš rychlost rakety, která letí ke svému cíli jasně a neomylně. Něco se tu a tam přisype, přikudrlinkuje, ale žádné breakdowny jako v minulosti. Snad jen jediný, který nebyl tupý, jak je jinak zvykem. Zvuk byl hodně v pohodě, takže strach byl ta tam a po krátkém setu Anime Torment jsem se začal těšit na AVL.

Už při přípravách aparatury jsem měl zvláštní pocit, že bude horko…pohled na tři kytaristy mě v tom jen utvrzoval. Deset hodin večer odbylo a AMIA VENERA LANDSCAPE nastupuje na svůj set. A právě odteď bude spoustě z vás připadat, že odtud report ztrácí na svý objektivitě a informativnosti. Kašlu na to…odteď vyprávím pohádku…příběh.

AVL hned prvními tóny staví kytarovou zeď, kterou by ani Roger Waters nepochopil. Vysokou, železo-betonovou, kostrbatou zeď. AVL drtí, doslova…kytarová masáž stále nabírá na intenzitě. Palice ten tlak sotva pobírá a ta hradba roste, aby vzápětí zezadu zdi vyběhla cháska s tyčema a vy dostali pořádně do držky. Rány lítaj ostošest a pak padáte k zemi, kde jen křepčíte v bolestech a jste schopni jen fňukat jak malá holka...probíráte se, stavíte na nohy, abyste to samé mohli absolvovat znovu a znovu. Přesně tak AVL naživo působí…změny nálad a změny temp…agrese a chvilky klidu na zocelení po tom výprasku. Tu hutnost musíte cítit, to se nedá popsat… zvuk doslova vidíte… jako beton a zeď. Sehraný celek, který vás doslova smete, atmosférou nabité divadlo, kde hrajete hlavní roli jen vy a AVL jsou váš doprovod. A ta role spočívá v tom, jestli to zvládnete přežít nebo ne.

Živý projev Italů je zcela jiný než z desky. Na kotouči je atmosférou velice nahuštěný, hrající si s motivy a místy utržený z řetězu, aby vám zamotal palice. Když ale stojí před vámi a hrají, přijde vám, že přijeli jen hrubě a nasraně ničit vaše smysly. Nejsou zasnění jako z desky, naživo hrubě tlačí a tlakují, přitom dají prostor i pro zvolnění a relativní klid, ale i tyto pasáže vyvolávají zvláštní pocit…pazvuky, pískot kytar…efekty…fyzicky jste v klidu, ale psychicky moc ne. Nechtějte po mě playlist večera, fakt nevím, protože jsem byl asi v jiný dimenzi. Na sto procent vím, že na konci se přidávala Glances.

AVL mě doslova smetli. V Azylu bylo horko, hudební horko. Takový, že i potisk na triku se roztejkal a pod tlakem hudby se na konci toho všeho motala hlava. Nevím, možná že tohle bude na spoustu z vás moc přehnaně napsané a zdramatizované, ale nejsem redaktor Blesku, abych si vymýšlel kraviny. Jen jsem sepsal pocity a dojmy, které jsem si z Azylu odnesl. AVL ukázali, že i moderní, velmi často přeslazený post-hardcore/metalcore se dá hrát s agresí a silou atomové bomby. Kdo měl možnost slyšet a vidět a nedorazil, měl by se nakopat do zadku. Ti, kteří byli, viděli a slyšeli, vědí, že ty kopance mají svůj smysl.