O North Innergy jsem se dozvěděl loni na podzim z informačního bulletinu Dnů české a německé kultury. Jejich děčínský koncert s Ochepovsky Band (rovněž doporučeníhodná skupina) jsem tehdy propásl. Ale popis jejich tvorby mne zaujal: „Hudba na pomezí jazzu a technického rocku, inspirovaná dálkami povrchových dolů a provoněná chemickým průmyslem severních Čech.“ Zbystřil jsem. Kapel podobného ražení totiž u nás mnoho není. A poslech tří skladeb, kterém jim „visí“ na webu, pro mě byly satisfakcí. Z Mechanical Friend na vás okamžitě dýchne rukopis klouzavě táhlých a melancholických tónů kytarového mága Allana Holdswortha (RIP). Vpravdě šok, on tohle v Čechách fakt někdo hraje?

A tak vystoupení North Innergy, kteří v Tisé předskakovali znovuobnovenému legendárnímu Dunaji, bylo jasnou volbou. Zdejší sál je klasický kulturák. Obří místnost s vysokými stropy a holými zdmi ve mně budil strach, že to bude poslech jako v jeskyni, naštěstí to ale nebyla pravda. Odrážejícímu zvuku totiž vysoko ve vzduchu bránily velkoplošné hadry, které ho pohlcovaly. Dobrá vychytávka, která může posloužit i jako návod pro ostatní. Bylo krátce po čtvrt na devět, kvartet nastoupil a s úsporným řečnickým uvedením začal hrát. Zvuk byl možná zbytečně moc nahlas, ale výsledný mix všech nástrojů byl super; nic nepřečnívalo, nic nevyčuhovalo, oceňuju hlavně střevy vibrující Janovu baskytaru (ten prý drtí i struny společně v akustickém duu s frontmanem -123 minut). Nebudu chodit kolem horké kaše, tohle je asi nejlepší český prog/fusion, co jsem kdy slyšel. Není to ale dáno jen tím, že tu v tomhle ranku prakticky není konkurence. Všichni muzikanti umí, ansámbl působí sehraně, i proto je neuvěřitelná skutečnost, že tahle sestava funguje rok a půl a jeho členové spolu moc nezkoušejí. Důvod je prozaický – rytmika je z Prahy, zbytek z Děčína. A navíc, mozek kapely – kytarista Tomáš Bouda – pracuje v Hamburku, kde má vlastní studio. Málo času na zkoušky ovšem na projevu North Innergy nebyla znát; zasněné kytarové plochy podpořené zvukem kláves se střídají se složitějšími jazzrockovými strukturami. Lichodobých rytmů ale ve skladbách zas není tolik, písně jsou spíš rovnější a velký důraz kapela klade na groove. Není to náhoda, že North Innergy znejí tvrdě, místy až djentově. Tomáš mi pak potvrdil, že má hodně rád Animals As Leaders. Ano, chválou nešetřím, jako jedinou výtku bych uvedl, že skladby někdy končí tak trochu náhle a nečekaně, klidně bych je o nějaký ten nápad protáhl, aby více zkošatěly. Ale to jsou jen povrchní dojmy z prvního poslechu. I když jsou neznámí, North Innergy měli u publika velmi slušný ohlas, což je docela i překvapení, protože všichni přišli na Dunaj, který je hudebně na míle jinde. Kvartet se po osmé skladbě rozloučil, ale já bych si to dal nejraději celé znovu, prý jsou v plánu další koncerty ve stověžaté a v létě nahrávání debutu, takže těšba veliká!!!

Technická sóla á la Allan Holdsworth nebo John McLaughlin vystřídal minimalismus, důraz na opakování nápadu a úsporný výraz. Jasně, miliardu tónů nahradila originální poetika Dunaje. Žádné kudrlinky, prim hrála strojová přesnost a drcení kloubů mlýnskými kameny. Dunaj jsem kdysi dávno viděl na festivalu Litoměřický kořen, ale vzpomínky na tohle vystoupení mám v paměti jen matně. Bylo to někdy v hloubi 90. let, tuším, že na bicí tam tehdy hrál Pavel Fajt. V obnovené sestavě však za škopky sedí Pavel Koudelka, který si celé vystoupení vystačil se „šroťákem“, basovým bubnem, hajtkou a čínou. Nic víc. Je to neuvěřitelné, ale ono to stačí. Prim hrály propletené a zamotané rytmy, které s rovnou rytmikou vytvářely až šamansky pralesně znějící polyrytmy.

Obnovený Dunaj hraje v triu – v rukou Vladimíra Václavka se střídala akustická kytara s elektrickou baskytarou, kterou „špinavými“ kytarovými akordy doplňoval Josef Ostřanský. Je to zvláštní, ale kapela zněla, jako kdyby se žádná dvacetiletá pauza nekonala. Ta chemie tam pořád je, což bylo poznat i na nových skladbách (prý bude i nová deska). Samozřejmě, že skupina zní lehce jinak – Kolšovského (RIP) vokálně nahradil Václavek, jehož zpěv ale v Tisé trochu zanikal. Trio zprvu působilo trochu zaraženě až odměřeně, ale ledy s přibývajícími minutami postupně tály a na tvářích soustředěných členů Dunaje se stále častěji objevovaly i úsměvy. Aby ne, publikum (jeho průměrný věk odhaduju na 45 let) křepčilo, tančilo a vystoupení nabralo na obrátkách. Nakonec zaznělo asi vše podstatné včetně známých kousků z alba Dudlay. Skupina to sice naoko balí, ale hned se zase na prkna vrací a přidává, přidává a přidává… Dokonce zahrála i to, co už jednou hrála. Ve finále tak odehrála přes hodinu a půl dlouhý koncert. Shrnutí? Do Tisé se rozhodně vyplatilo zajet. Nejen vzpomínat, ale také objevovat.