Až na pár dnů je to téměř přesně rok, co v Praze naposledy hrála slovinská nejen industriální legenda Laibach. A byť se jednalo o poměrně dobrý koncert, během kterého Slovinci mimo jiné představili svou, tehdy ještě nevydanou nahrávku Love Is Still Alive, vzhledem k naprosto přecpanému klubu si jej pravděpodobně málokdo užil naplno. A jelikož totální tlačenice na koncertech Laibach, i dle reportů z předchozích koncertů, evidentně není nic neobvyklého, tak nějak jsem si říkal, že než tohle absolvovat znovu, raději jejich další show vynechám. 

Když ale přišlo oznámení, že další koncert se bude konat v Divadle Hybernia, tudíž bude na sezení a nehrozí, že nějakej 170kg strejda vás bude vytláčet, když zrovna kámošům nese pivíčka, nebo že se hromada lidí do sálu přes jeho přeplněnost od baru ani nedostane, řekl jsem si, že dám Laibach i po docela krátké době další šanci. Hybernie navíc ani v den koncertu nebyla vyprodaná, takže i ti, kdo se rozhodovali na poslední chvíli, měli stále šanci chytit relativně slušné místo.

A byť by člověk po roce čekal nějakou změnu, Laibach se i letos prezentovali s totožnou show jako loni. Pro někoho, kdo by od koncertu očekával nějaký moment překvapení, asi nic moc zpráva. Kór u kapely, která funguje přes 40 let, má hromadu alb a tedy i dost materiálu, ze kterého vybírat pro živé hraní. Musím ale uznat, že už v Akropoli jsem si během první poloviny koncertu, která byla věnovaná celé nahrávce Love Is Still Alive, říkal, že tohle je fakt materiál, který by si člověk mnohem lépe užil někde v klidu a ideálně v sedě. Zvlášť, když se jedná o poněkud experimentálnější polohu kapely, která pracuje třeba i se space ambientem a minimalistickým elektrem, u čehož vás fakt nezajímají poznámky od poblíž stojích staromilců o tom, co to hrají sakra za blbost.

Jasně, zažít tohle naživo ještě před vydáním samotného alba bylo loni minimálně více překvapivé. Ale jinak musím říct, že i napodruhé mě to bavilo, a vzhledem k mnohem příjemnějším podmínkách než v Akropoli jsem si živé přehrání celé nové nahrávky tentokrát užil mnohem více. Hlavně díky tomu, že se člověk mohl plně soustředit jak na hudbu, která v divadle vyzněla dost dobře, tak i na vizuální stránku, která byla relativně minimalistická, ale zároveň dost dobře propracovaná, a taky protože se na vás nikdo po celou dobu nelepil, byl celkový zážitek v Hybernii mnohem lepší. 

A nechápejte mě špatně, sám jsem člověk, co rozhodně preferuje koncerty na stání a sám si i myslím, že Laibach jsou prostě kapela, na kterou si to chce trochu zapochodovat, ale zrovna kapelní tvář prezentovaná na Love Is Still Alive vyžaduje trochu jiné podmínky, které tentokrát naštěstí byly poskytnuty. A například během čtvrté části Neptune, Oxytocin bylo fakt krásné pozorovat, jak celý sál paří na svých sedačkách a jak tohle minimalistické techno, které na jednu stranu nemá až tak daleko od Kraftwerk, ale zároveň je doplněné hutnou kytarou a bicími, krásně doplňují z projekce a reflektorů šlehající duhové barvy.

Jindy dost vážní Laibach si zde zkrátka dělají srandu sami ze sebe i z posluchačů, když zpívají o tom, jak létají po galaxii vesmírnou raketou, Zemi navždy ztratili, ale láska, ta stále žije. Po většinu času bez přítomnosti frontmana Milana Frase, který se připojil jen na úsměvný country začátek a samotný závěr. Zbytek zhruba čtyřicetiminutového bloku byl v režii ostatních hudebníků a dalo by se říct, že zněli jako úplně jiná kapela, ale minimálně mě tentokrát fakt bavili.

Druhá půlka koncertu nazvaná War se nesla už v hodně odlišném duchu. Tady Laibach pracují s podstatně temnější hudbou i image, které podstatně více stojí na militantním industrialu. Do tohoto bloku skladeb Slovinci zařadili jak novější materiál z posledních alb jako Ordnung und Disziplin z Wir sind das Volk, Das Nachtlied z Also Sprach Zarathustra nebo Glück Auf! z letošní desky Sketches of the Red Districts, tak i staré vykopávky z osmdesátek. A byť Smrt za smrt a Ti, ki izzivaš vyšly i v předělané verzi před pár lety na albu Revisited, stejně je neuvěřitelné, jak bohatší a mohutnější sound v živém provedení mají.

Válečná část koncertu byla tedy po té láskyplné čtyřicetiminutovce dost mocná, dark and heavy. Tentokrát už s barytonovým zpěvem Milana Frase, který kázal primárně v němčině a slovinsky. I tak si ovšem nelze nepostesknout kvůli tomu, že ani tady nás Laibach nijak nepřekvapili a odehráli to samé co před rokem. Možná tam prohodili jeden nebo dva songy, ale jinak si vybavuji úplně ty stejné skladby, stejnou projekci i stejné vrcholy. Ordnung und Disziplin, Smrt za smrt či Ti, ki izzivaš byly mnohem silnější než třeba věci ze Sketches… Druhá půlka za mě tedy byla méně vyrovnaná, byť místy mocnější než ta první.

A to ani nepočítám přídavky, které zabraly další půlhodinu a představily tu nejpopovější tvář kapely. Hrály se covery od Cohena, The Rolling Stones nebo soundtrack z Iron Sky: The Coming Race. Opět úplně stejně jako posledně. Novinkou budiž druhý přídavek, kdy Laibach zahráli ještě jednu úplně novou skladbu The Engine of Survival. Hitovou, sladkou, dobře odzpívanou zpěvačkou Marinou Mårtensson, ale zároveň to byla totální rádiovka, která je přeci jen o něčem dost jiném, než by si starší fanoušci Laibach představili.

Na jednu stranu tedy fajn, že kapela hraje live i něco jiného, než jen ostřílený best off repertoár, ale na stranu druhou, když vzpomenu na Brutal Assault, kde zazněly pecky jako Tanz mit Laibach, Alle gegen Alle, The Whistleblowers nebo God is God, bylo to tehdy mnohem našlapanější. Stejně tak si lze stěžovat na to, že opakovaný vtip není vtipem, protože po roce bych od takto velké kapely očekával, že předvede aspoň trochu odlišný set. I tak ale návštěvy nelituji, protože, jak jsem již zmínil, v Hybernii to bylo mnohem příjemnější než loni.