Autor: 79 Uživatelé: 75 Tvé hodnocení: hodnoť
Disposal of the Dead / Dharmata

DEFEATED SANITY - Disposal of the Dead / Dharmata

Němci si dovolili nevídaný experiment. Byť má mouchy, nechybí mu ambice se podívat na smrt kov s odstupem a uctít jeho dvě polohy. To si zaslouží respekt.

Defeated SanityProgressive brutal death metal. Tak se Defeated Sanity označují na svém Bandcamp profilu. Zní to na první pohled jako protimluv. Není totiž tolik rigidních žánrů, jako je brutal death. Krev, sypačky, bolestivé umírání, growling, slamy, všechno léta letoucí nadefinované. Sami Defeated Sanity jsou v tomhle ohledu specifičtí – některé pasáže smrdí klišé, jindy jejich postupy hraničí až s avantgardou. Oba tyto póly ale dokážou využít ve svůj prospěch. Zaprvé, tradiční riffy jdou v jejich podání svou sugestivitou až za hranici deathového extrému, zadruhé, Němci si zvládnou uvnitř úzkých stylových mantinelů vytvořit prostor pro své odbočky. A tak se můžeme dočkat jamu basy a bicích uprostřed těžkotonážního slamu, jazzových technických interlud nebo bicího sóla uvnitř kytarové běhačky á la Suffocation. Jak říká Jirka: Pánové, kdo z vás to má?

Defeated Sanity taky klamou tělem v tom, že i přes virtuozitu, technickou stránku věci a důmyslnou kompozici nesázejí jako řada ostatních na přečištěný plastově znějící digitální sound tak typický pro současný metal. Naopak si libují ve zvuku splachujícího se záchodu, ale do úplného kanálního extrému typu Mortician nejdou a nástroje zůstávají čitelné. Touhle sklepní hnilobou si ovšem razí cestu svého pojetí brutality.

Psalms of the Moribund, Chapters of Repugnance, Passages into Deformity. Němci si možná řekli, že v koutech brutal deathu na těchto třech počinech už vymetli všechny pavučiny a jestli se nechtějí opakovat, musejí na to jinak. Klobouk dolů, že v momentě, kdy jim celá scéna zobala z ruky, se rozhodli pro experiment. Je fakt zvláštní, že to ještě nikoho nenapadlo, ale Defeated Sanity natočili split album sami se sebou. Svoji komplexní deathmetalovou tvář z předchozích fošen rozpůlili, a to jednak do primitivního jeskynního BDM (část Disposal Of The Dead) a do devadesátkového tech/prog/deathu, který razili Death, Atheist, Cynic nebo částečně i Atrocity na Todessehnsucht (druhá část Dharmata).

Defeated SanityJe to taková řízená schizofrenie připomínající „podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda“. Defeated Sanity, tak jak jsme je znali doposud, to byl spíš Jekyll. Jejich BDM na prvním EP je ovšem barbařina ohlodaná na kost. Přímočará masírka bez příkras, která stojí a padá na prehistorické bahenní produkci – z přebasovaného lomozu chlupatých kytar, zboosterované basy a záhrobního murmuru Konstantina Lühringa vylézá v podstatě jenom Lilleho virbl. Kvartet v prvních šesti skladbách skoro nevybočí ze 4/4 tempa, což je po vydání Passages into Deformity vpravdě šok. Celé Disposal Of The Dead zní jako záhrobí verze mixu Effigy of the Forgotten a Molesting the Decapitated. Je to zvláštní, ale i když slamy v podání Defeated Sanity nejsou nic nového pod sluncem, umlátíte si při nich hlavu o zeď (právě na rozdíl od Devourment). Ten tlak! Němci se v tomhle ohledu částečně vrátili k Chapters of Repugnance, ale takovou buldozerovou vehemenci ještě nepředvedli.

Defeated SanityPřechod k Dharmata už dává tušit konec The Bell. Z monstrózního slamu se rázem vyklubou progové harmonie a s příchodem instrumentální Dharmata jsme se ocitli na Floridě první půle 90. let. A to se vším všudy i s notně pročištěným zvukem a jiným vokalistou. Na druhém EP se k triu Gruber- Kühn-Schmidt připojil Max Phelps se svým typickým schuldinerovsky nakřáplým ječákem. I když jsme stylově jinde, zase jde o 100% naplnění subžánru. Defeated Sanity jsou na Dharmata virtuózní více než kdy jindy a je až škoda, že i když jde o plnohodnotnou součást dlouhohrající desky, dostává se na ní až v její druhé půli poté, kdy ji přebije předchozí tsunami animální brutality. Skladby jsou zde rozkouskované na změť zamotaných nápadů, jejichž riffáž působí až pitoreskně. Poslech komplikuje nejen celková složitost, delší stopáž a jistá kostrbatost písní, ale i věci v žánru takřka neslyšené (třeba užití kravského zvonce v The Quest For Non-Existence). Dharmata vůbec není špatná, ale přemíra techniky jí v důsledku škodí. Přece jenom je znát, že hráčská ekvilibristika vyzní lépe, když ji ve finálním mixu doplní ona „primitivní agrese“, tak jak tomu je v klasických Defeated Sanity. Tenhle pan Hyde ale notně překvapil.

Disposal of the Dead / DharmataRezimé? Defeated Sanity si dovolili nevídaný experiment. Sice má svoje mouchy, ale nechybí mu ambice podívat se na žánr smrt kovu s odstupem a uctít jeho dvě hudební polohy. Za tuhle odvahu si Němci zaslouží respekt.

PS: Jak to Defeated Sanity hraje, se dozvíme už dnes na Chmelnici, kde předskakují veteránům Incantation.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

aktuálně

diskuze