Autor: 92 Uživatelé: 67 Tvé hodnocení: hodnoť
False Highs, True Lows

PLEBEIAN GRANDSTAND - False Highs, True Lows

Nic než s matematickou přesností podaná disonantní nenávist. Co víc si přát?

Plebeian GrandstandJak se z chaotic hardcore úderky stane blackmetalové těleso? Své o tom vědí francouzští Plebeian Grandstand. Při bližším ohledání to dává smysl, země žabožroutů má léta silnou jak post/HC/screamo, tak černokovovou scénu. Kvartet z Toulouse ovšem ušel za dekádu své existence neuvěřitelný kus cesty. Dlouhohrající debut How Hate Is Hard To Define zní ještě jako poměrně standardní epigon starších Converge, Coalesce nebo na Marastu známého spolku Gaza. Před deseti lety toho bylo plné cédéčko; zamotané rytmy, neučesané kytary, zloba a zmar, krkolomné riffy, většinou vyšinutý řev. Autentický projev, jak ze sebe a svého hudebního nástroje dostat veškerou nahromaděnou zlobu, negativitu, hněv… Dvojka Lowgazers už míří „černějším“ směrem, přibylo sypaček, zvuk kapely se přitom krásně metalicky zocelil, čímž soubor získal na ještě větší údernosti a agresivitě.

Ale to byl pořád jen pouhý nástin věcí horších, které teprve měly přijít. Trojka False Highs, True Lows je už totiž čistá fúze disonantního blacku a mathcoru. Na první poslech naprosto neuchopitelná věc – 35 minut pokroucených nervních kytarových akordů, které jsou k sobě slepeny nelogicky arytmicky, 35 minut trvající disonantní sonický atak, kde se nemůžete chytit vůbec ničeho, jenom nějaké neznámé atonální mlhy. Skladby jsou sice plné klasických sypaček a i náznak „riffů“ tu naleznete, najít jejich začátek a konec je ale práce pro vraha. Plebeian Grandstand na své třetí desce znějí, jako kdyby se Ion Dissonance zbláznili do Ordo Ad Chao od Mayhem. Dokázali neuvěřitelně propojit technickou stránku věci (na milisekundu přesné zvraty, nepravidelné opakování nápadů, matematicky složité kompozice skladeb a velká četnost všech jejich součástek - záměrně se vyhýbám slovu riff) s navozením totálně bezútěšné atmosféry krajiny světa po atomové válce. Srovnání můžeme najít i jinde. False Highs, True Lows zní jako černější verze mathmetalového milníku Within Dividia od kanadských The End. Po 12 letech od tohoto alba člověk opět zažívá podobný stav chaotické extáze, při níž chybí země pod nohama – pokroucené takty, harmonie jdoucí do nikam, neustálá instrumentální panika a do toho všeho lidský křik připomínající řev raněného zvířete. Toulousané přitom stále pevně stojí na HC kořenech, díky čemuž na poli zloby, vzteku a zoufalství nechávají své blackové souputníky pomalované warpaintem v roli směšného komparsu.

Plebeian GrandstandPodobně těžko stravitelnou směs postHC a černoty přinesli před lety na svém druhém počinu jedineční Lengsel. Ti jsou ovšem mnohem variabilnější, Plebeian Grandstand oproti tomu všechno sází na jednu kartu. Na albu nenajdete ani závan nějaké naděje na zlepšení, vše se odehrává v odstínech šedé až černé barvy, ať už soubor sype, hraje pomalu nebo dronuje, nehraje nic jiného než depresivní kakofonie, kterým se nedá uniknout a nikam před nimi schovat. Ačkoliv muzikantské schopnosti všech zúčastněných jsou tady neoddiskutovatelné, hudebníci nijak nedávají svou virtuozitu okázale na odiv. Sypající bicí Iva Kaltcheva, neustále kvílející kytara Simona Chaubarda nebo zboosterovaná basa Olievera Lolméde jsou tady spíše hrůzu nahánějící instrumenty než normální hudební nástroje. Album funguje jako celek, vytržení jakékoli skladby znamená ztrátu kontextu v tomhle neutuchajícím atonálním proudu. Zvláštní je, že soubor nijak neztrácí na naléhavosti v intermezzech, která vyplňují mezery mezi skladbami nepříjemnými ruchy nebo noisem. Samostatnou kapitolou je předposlední Tame The Shapes, která je zosobněním principu valící se sněhové koule. Zprvu je to pouhé kytarové vybrnkávání disharmonických figur, které se v poslední třetině změní v monolitická sludge kila následovaná sypačkou a několika vrstvami kytarového noise, které smetou z povrchu zemského poslední zbytky života. Čirý běs, armageddon, vyhlazení, apokalypsa. Takhle by ta deska mohla klidně i skončit, ale ne, samotné finále ještě obstarává nasypaná Eros Culture. Ta je paradoxně nejvíc čitelná a tak vlastně až zaráží její zařazení na samotný chvost alba. Ale na adjektiva jako „chytlavé“ nebo dokonce „hitové“ můžete hned zapomenout.

Plebeian GrandstandJakákoliv absence nějakých záchytných bodů (ve srovnání s těmito Francouzi třeba takoví Ulcerate píšou přehledné písničky), absolutní důraz na bezprecedentní a až násilnou negativitu celé nahrávky, činí z False Highs, True Lows hodně nestravitelný kus. Svým způsobem ho můžete brát jako zhudebnění odvrácené stránky dnešního zběsilého, nesrozumitelného a na techniku zaměřeného světa. Působí chladně, odcizeně, depresivně. Nic pro plebs, jen pro otevřené hlavy. Ale i těm může tato nahrávka způsobit psychické potíže. Ultimátní záležitost.

 

názory redakce (vyjmuto z alba měsíce)

- chtěl jsem už minulý měsíc, ale protože mám dřív promo, deska by zbytečně zapadla. Čili teď… tuhle kapelu musíte milovat, neb ona… ona vás nenávidí. (bizzaro)

peklo a síra, Frantíci vyhodili sludge a minimalizovali math a hrajou black metal jak kráva, velké dubnové překvapení. (brutusáček)

- ještě více Deathspell Omega revival než na Lowgazers. Tentokrát méně minimalistické a nasrané, byť hardcorová dravost stále zůstává. Vyhrocené momenty jako například závěr desky jdou PG velmi dobře. (mIZZY)

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

False Highs True Lows, Plebeian Grandstand, black metal, metal, mathcore, noisecore

aktuálně

diskuze