Autor: 97 Uživatelé: 91 Tvé hodnocení: hodnoť
Where Owls Know My Name

RIVERS OF NIHIL - Where Owls Know My Name

Evoluce je nezastavitelná, může deathmetalová kapela znít progrockově a neztratit atak?

Rivers of NihilKdyž jsem tu před dvěma lety psal o Monarchy, v recenzi padla slova jako nová cesta, nalezení směru a zacílení. Kdo by čekal, že o dva a půl roku později u nové a vydatné porce mi nejen spadne brada, ale že bych text jen s pár obměnami mohl prakticky okopírovat. Rivers se totiž ve vývoji nezastavili a nová muzika nese další aspekty progrese. Až se z toho člověku místy trochu točí hlava.

Rivers of Nihil se nejenže ještě více noří do atmosfér a směřují stále dál, za zachování svého typického rukopisu k tomu přitom průběhem alba dost fištrónsky začínají využívat i dávno objevené. Sovy totiž nejednou sklouzávají až k sedmdesátkovému prog rocku. Pryč je frustrace, zármutek a vnitřní zranění, RoN se s bolístkami už vypořádali, na povrch se dere – samozřejmě krom nasranosti a vzteku, bez něj by jejich death metal neměl koule – skotačivost, hašteření a… vyfetovanost.

Fear drows the mind…

Cancer/Moonspeak je ufonské intro, které přesně na následující konání navnadí. Úvod A Silent Life ještě nic nenaznačuje a vlastně docela dost nechává vzpomenout na Monarchy, ale zdání klame. Rivers of Nihil se tak jako Fallujah na The Flesh Prevails přetransformovali v atmosférické těleso. Se značnou dávkou progresivity. A pak na vás v půlce skladby vypadne jemná atmo pasáž, kterou byste čekali třeba v (post-)rocku, a ságo. A v další, zlomové části na vás vypadne freejazzové chaoságo v sypačce s tak zlým riffem a hlasem, že jsem si schoval tvář do polštáře; když jsem tenhle ívl kus slyšel poprvé, musel jsem si jej několikrát vrátit, abych vůbec uvěřil, že tohle RoN nahráli. Ani v epické A Home nemíní Nihilisté polevit, i ta je náloží deathmetalového futurismu (vemte si hned první hlavní sloku), přitom jemných pasáží (díky klávesovým tónům a rejstříku až progrockovému) vč. čistého zpěvu obsahuje nespočet. Dokonce ani třetí Old Nothing neopouští atmosféru, ale takhle kurva nasranou a agresivní věc Rivers ještě nenapsali. Nebýt jazzíkem (Allan!) načichlého sóla a středu skladby, skoro bych si myslel, že to přes první dvě minuty ani nepřežiju.

Rivers of NihilJak tohle všechno zkousnou deathmetalisti, když deathmetalová kapela do sebe najednou vstřebala vlivy Opeth, Fallujah, shoegaze, Gojira a klasického prog rocku? Odpověď mi dalo pár známých, kteří desku označili jako netáhnoucí, nudnou a bez výrazných nápadů. Jaký omyl, nejspíš následek šoku. V každé skladbě jsou výrazné nápady a v každé jsou riffy jak Juggernaut běžící skrz všechny valy.

Ale to není vše, Subtle Change jde ještě dál. Skladba ve skladbě. V jejím prostředku naleznete emocionální nápěv, který mi trhá srdce, hammondky, disharmonickou pokřivenost a „šílené“ změny z klidných pasáží do nasypaných běsů s tlačící rezonující kytarou a hammond-kily, opět ságo, nebo vyklidněný závěr, kde naefektovaná španělka s podkladem dostává až nádech „barokní“ hudby.

Produkce je mimochodem úžasná. Agresivní řezavé kytary, dynamické, byť hodně moderně nazvučené bicí, zvonivá basa, tlačený kirkoidní sípot/murmur a spousta zvuků kolem. A všudypřítomná emocionalita viz závěr Subtle Change. Tady byl buď někdo na drogách, nebo ho něco muselo roztrhnout vedví. Nechtěl bych zažít ani jedno, ale ten nápad je famózní a vyznění tak intenzivní, že zasahuje přesně do nitra.

Terrestria III je jakože oddechová. Ambientní podkres, saxofon, ruchy, dramatické piano, v půlce se k pianu překryvově přidají kytary a rytmus, ruchy zesílí, do piana se pomalu táhne kvílivá kytara. Uklidňující, přitom zneklidňující. I tohle jde RoN na jedničku a to jsme teprve v půlce alba. Někdo tady dává teorii evoluce na prdel.

Rivers of Nihil

Hollow začíná fallujahovsky. Melodie, otevřené kytary, jen rytmus je značně klidnější. Vedle písně jede ne nepodobný atmo podkres jak z Terrestria. Tahle skladba má k atmosféře (a tklivým sólům) a částečně i riffování nedostižných Fallujah hodně blízko. Sakra, řekl jsem nedostižných? Beru zpět, Rivers totiž jdou v lecčems dál. Zvuk mají sice ostrý jak břitva, ale často základ muziky nevychází vůbec z metalu. Se značným odhlédnutím a ne přivřenými, ale rovnou zavřenýma očima by Hollow mohla být něco jako extrémní balada. A taky jsou jejich písně i přes již zavedený rukopis tlačených kytar mnohem rozpoznatelnější, srovnám-li tedy s posledním albem Fallujah (nové se mimochodem doprodukovává). Death is Real tohle potvrzuje, ačkoli jde v rámci dosud slyšeného snad o nejjasněji a nejkompaktněji napsanou skladbu na Sovách. Titulní věc celkový vývoj svým (prog)rockovým feelingem a stavbou, a to, jak se RoN nastalých změn neobávají a jdou dál za svou vizí, když jejím názvem novinku zaštiťují, potvrzuje nejzářněji. Pusťte si ji schválně hned na start, zaručuji, že Rivers z tohodle hippie zde pro nezkreslené kytary, ságo a progový tep poznáte pouze z jednoho motivu, v němž Jake Dieffenbach řve, zbytek je opět čistý zpěv. Capricorn/Agoratopia je o něco tvrdší než titulní věc, ale příliš odlišná není. Pomalejší tempo, zklidnění, tohle je pro kvartet skladeb po Terrestria spojující, jakoby toho už za úvodní půlhodinu bylo až až. Od půlky písně se mi zdá, že opět trefují náladu a tempo Terrestria.

Nové album Rivers není jiné jen „plným“ začleněním saxofonu (basák z Burial in the Sky s nimi jezdí i live - bohužel v Evropě na tour není) do jejich soundu. I přes zachování signifikantních kytar (zvuk, riffing) z Monarchy Amíci změnili celý přístup ke svému zvuku. Jeho formě, jeho složení, jeho vyznění, jeho cílení. Za mnoho posledních let si nepamatuji, kdy jedna kapela ušla na dvou po sobě jdoucích albech tolik cesty. To mi nabízí dost otázek. Vyměknou do budoucna Rivers, stanou se - dle titulní písně - ex-metalovou kapelou tak jako Opeth? Nemyslím si. Té agrese je v první půli i přes odlišný (experimentující) přístup k hudbě tolik, že si říkám, kam by ji ze sebe dávali. Ale pak je tu půle druhá, a ta ve vyklidněnosti a odzahuštění soundu naznačuje úplně něco jiného. No nebudu spekulovat a nechám se překvapit, ale čekám veskrze cokoli - tak moc jiné Sovy jsou.

A abych nezapomněl, fenomenální deska!

PS: V minulý recenzi jsem napsal „Blíží se nám závěr roku, očekávejte Monarchy minimálně v mém osobním „topu“ letoška, tak dobrá deska to je!“ Takže opakuji, opět to v topu bude vysoko.

 

názory redakce (vyjmuto z alb měsíce)

předchozí desky šly tak nějak mimo mě, ale tahle deska můj názor změnila. Favorit jednoznačně Subtle Change (Including The Forest of Transition and Dissantisfaction Dance). (Kuba)

- jasnej top v březnu, RoN vykostili svůj styl na holou kostru a začali nabalovat noty mimo deathmetalový žánr, který je stále patrný, ale šlo se do širších obzorů. Nejvíc cením ságo, zbytečná mi přijde lehce „industriální“ skladba. Super rytmika, atmosféra a samozřejmě ságo. Hodně příjemné překvapení, pro fanoušky Fallujah, Between Buried and Me a starých Faceless povinnost. (brutusáček)

saxofon v metalu dnes již nepředstavuje žádné velké překvapení, nicméně Rivers Of Nihil jej dokáží zakomponovat stejně svojsky, jako hnětou svou vlastní vizi death metalu (a ten hard rock tam!). Tohle budu točit hodně často. (LooMis)

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Where Owls Know My Name, Rivers of Nihil, death metal, progressive death metal

aktuálně

diskuze