Ve středu se v Praze pro fanoušky temnější hudby sešlo tradičně několik zajímavých koncertů. Za zmínku stojí například Cult of Occult, kteří hráli zadarmo v Crossu a také Chelsea Wolfe. V rámci šetření by bylo samozřejmě rozumnější prchnout do Holešovic na Francouze, ovšem vystoupením na loňském Brutal Assaultu, které na mě zanechalo silný dojem, a přání J. jít na Chelsea Wolfe, se nakonec zvolila dražší varianta.
V den konání pořadatelé B&B Promotions hlásí, že Futurum je téměř vyprodáno a na místě zbývá posledních pár lístků. Po zájmu o poslední koncerty se to dalo čekat, lupeny jsou naštěstí již v kapse. Rovněž se ozývá pár naštvaných lidí, kterým se nelíbí, že koncert, na kterém hrají ještě dvě předkapely, začíná tak pozdě. Sice druhý den ráno také vstávám, ale říkám si, že by předskokani alespoň mohli stát za to. Mno…
Jako první vystoupil Jonathan Hultén se svým sólo projektem. Když jsem jej viděl hrát s Tribulation, které mám mimochodem poměrně rád, původně jsem si kvůli make-upu spletl jeho pohlaví a i tentokrát jsem byl, do té doby než se představil, lehce na vážkách. Kromě malovátek obohatil svou pódiovou prezentaci ještě dvěma velkými postavami, které vypadaly jako jacísi japonští bubáci. Image celkem úsměvná, ovšem jeho hudba vyvolávala podobné reakce. Zprvu se zdálo, že Jonathan zpívá na playback, když se na mikrofon vůbec netrefoval. Svůj zpěv však měl zřejmě částečně samplovaný, loopovaný a hlavně podivně echovaný. Výsledek zněl jako chabý pokus o kánon s country kytarou a vyloženě odpudivými vokálními efekty, který nešel poslouchat moc dlouho.
Druzí Wear Your Wounds na tom žel nebyli o moc lépe. Zpočátku jejich instrumentální složka nezněla až tak špatně. Sice jednoduchý, ale nijak extra urážlivý indie/post-rock s úderně provedenými bicími. Dokonce i pár math náběhů jsem zaznamenal. Vše ovšem opět naprosto pohřbil zpěv. Tedy spíše fakt otřesný pokus o zpěv. Jacob Bannon, jehož hlas známe především z Converge, nikdy nebyl kdovíjak excelentní zpěvák. V chaotickém hardcoru jeho domácí kapely, kde si navíc rád i zařve, se jeho nedostatky trochu ztrácí. U Wear Your Wounds, které mimochodem studiově vede jako one-man projekt, ale naživo je obklopen dalšími spoluhráči, to už tak snadné nebylo. Svým snažením se spoluprací osvětlovače, který měl nejspíše touhu posranými světly oslepit všechny lidi v sálu, pohřbili i jediný song, který mohl být opravdu dobrý. Během Best Cry of Your Life svým synťákem spolu s bubeníkem utvořili celkem hypnotický noise. Když však vokál více než cokoliv jiného připomene děti, které v hudební výchově úmyslně kazí písničky, jež je absolutně nebaví zpívat, a hudba samotná až moc zahřeje, opustit sál je ta nejrozumnější varianta.
WYW naštěstí nehráli podle původního plánu a Chelsea Wolfe díky tomu mohla začít už o dvacet minut dříve (sláva). Už před tím, než zazněly první tóny, byl sál plný nedočkavých a ukecaných lidí. Navíc také nevychovaných, protože ani v průběhu koncertu někteří jedinci žvanit nepřestali. Aparatura Futura je ale naštěstí dostatečně silná, takže když Chelsea s doprovodem hrábla do strun, ve většině momentech vše nežádoucí přehlušila. Zpočátku byl zvuk sice hodně zahuhlaný a nebýt výrazných samplů, první Feral Love bych ani nepoznal. Během dvojky Carrion Flowers se ale už zvuk vyčistil a až do konce bylo vše dobře slyšet. Kytary si však stále zachovaly svou mohutnost, tudíž kultivovaný doom metal, kterým se skupina již nějakou dobu prezentuje, neubral na síle. Hrálo se opět převážně z loňské desky Abyss, jež je hutnými riffy i noiserockovými prvky vkusně propletená, a všechny hezky vynikly. Mnohdy mnohem znatelněji než na albu. Své písničkářské kořeny ovšem Chelsea nezapře a zvlášť v klidnějších skladbách jako Simple Death nebo starší We Hit a Wall jen potvrzuje, jak krásný hlas má. Kromě známých songů představila i novinku Static Hum, která je ještě více metalového ražení než Abyss. Hodina hudby, kterou nám v Praze věnovala, byla velmi příjemná. Nijak se ani nezdržovala zbytečnými proslovy či převlékáním šatů. Pouze před přídavkem se symbolicky prošla do backstage a zpět. Mezi poslední kusy, které jsme v středeční večer mohli slyšet, se vešel i šest let starý Pale on Pale z Apokalypsis a samotný závěr patřil nejspíše nejvydařenější písni z Abyss – Survive. Noisové ukončení setu sice působilo lehce samoúčelně, ale ne nevkusně či nevhodně.
Setlist:
Ano, Chelsea Wolfe byla opět velmi dobrá. Dřívější setkání na otevřeném prostranství, na čerstvém vzduchu a bez mačkání se s ostatními lidmi zanechalo o něco silnější dojem, ovšem ani návštěvy středečního koncertu litovat nelze. Škoda jen, že před ní nehrál důstojnější support.
Vložit komentář