Vloni na Fluffu předvedli Bane jedno z nejlepších HC vystoupení, které jsem kdy měl možnost vidět, proto když se objevila zpráva, že pojedou Evropou, padly jen dvě otázky. Kdy a kde? V předvečer sedmdesátých oslav konce druhé světové vojny mířily mé kroky do pražského klubu Futurum. Možná se už v klubech blýská na lepší časy, ale fakt, že se v sále nekouřilo, budu raději připisovat snahám pořádajícím Conspiracy.

Start ve čtvrt na osm znamenal zvukovku WORLD EATER. Ta byla naštěstí krátká a pro pomalu trousící se lid začal set Němců, kteří by ve svém věku už mohli škrábat z dodávky mech, tak akorát. Dle jejich slov jsou ale na turné poprvé. Kapela sice pochází od západních sousedů, hudbou však míří přes oceán k newyorské škole - jména jako Sick Of It All, Madball nebo raní Hatebreed rezonují v jejich hudbě nejvíce. Nic převratného z této větve asi už očekávat nelze, nežli z desek je pro mě tenhle žánr výraznější naživo a World Eater si toho jsou vědomi, takže do svého setu šli naplno a snažili se přibývající fanoušky rozpohybovat. Zápal pro věc se jim rozhodně upřít nedal, ale přehulený zvuk bohužel lehkost, která je na jejich EP znát, kazil a dělal z jejich hudby naživo trošku těžkopádnější hardcore, který neurazil, ale ani nikterak neoslnil.

Nedlouho po nich začali MY IRON LUNG ze San Diega, ti žánrovým kormidlem otočili a v celém večeru působili lehce mimo ostatní. Poměrně nová kapela má na kontě zatím jen jednu dlouhohrající desku, z které pro svůj set také převážně čerpá. Silácké riffy byly vystřídány melancholickými a tesknými melodiemi, nelze ale říct, že by si Kaliforňané pro Futurum připravili ufňukanou ukolébavku, naopak jejich hudba na pomezí post-hardcore/screamo nepostrádala patřičnou energii, byť emocemi víc zbarvenou. Dávám přednost „evropskému“ screamu, do kterých MIL chybí ještě trochu toho zoufalství a flašek vína, ale určitě, stejně jako Němci před nimi, neurazili a naopak žánrově večer zpestřili.

Zvukovka BANE byla také poněkud hlasitější a na místě byly obavy, aby se to celé nesesypalo jako domeček z karet, přitom ve zdejším klubu jinak umí. Výsledek byl tak napůl, nečitelná koule se nekonala, avšak nastavená výše hlasitosti byla víc než zbytečná. To ale bostonské, dnes už právem legendě vůbec nevadilo. Ihned od prvních tónů směrem k pódiu strhl pozornost velkou postavou a charismatem oplývající Aaron Bedard, ten člověk je nepřehlédnutelný. Při první skladbě se mu pro jistotu odporoučel mikrofon, naštěstí oba kytaristé mají připravený pro backing vokály každý svůj, takže se situace vyřešila za pochodu. Po druhé skladbě se technika dala do kupy a sál si mohl užívat sborových zpěvů naplno. A Bane v tom samozřejmě nebyli sami. Aaron během setu často mířil mikrofonem pod pódium, kde běsnil solidní kotel, a každý, kdo měl sílu se přes tu masu těl dostat, si uřval aspoň část textu. Byť v bezprostřední blízkosti prken se pohyboval někdo, kdo má buď dobrou pojistku, nebo dostatek odvahy, kapele to bylo pořád málo, až si z toho Aaron dělal legraci, že si to vše nechávají na Comeback Kid. Oni samotní byli v jednom kole a vyhýbat se všem těm poletujícím vyžadovalo také značné úsilí, to je ale alfou a omegou těchto show. Co skladba, to samozřejmě hitovka, já jsem fanoušek zejména poslední desky, takže velká spokojenost se dostavila, když zazněla třeba Final Backward Glance. Nezapomnělo se ale ani na starší skladby. Nechyběly tedy Swang Song, Some Came Running, Pot Committed a samozřejmě už povinná My Therapy a z novinky třeba Calling Hours. Ať už zvolí Bane jakoukoliv skladbu, nesáhnou vedle. Veškeré superlativy na set Američanů může kazit maximálně přepálená hlasitost, vše ostatní klapalo na jedničku. Tohle se může vyučovat.

Poslední COMEBACK KID byli pro mě už takový bonus, nikoliv však pro pražské Futurum, jehož osazenstvo se k pódiu nahrnulo, co nejblíže to šlo. Kanaďané se u nás objevují často, třeba vloni v Ostravě, a jak dokazují archivy, například i na Brutalu Assaultu. Já je měl, s předsudkem, za tuctový metalcore ze všech těch možných Never Say Die Tour a vcelku úspěšně je ignoroval. Bylo mi však řečeno, abych si obstaral starší desky a na živý koncert se těšil, protože předvedou super show. Super bylo v tomto případě slabé slovo, jestli se při Bane rozpoutala pod pódiem vřava, tady to byl naprostý uragán. Tady se o circle pit nemuselo ani žádat, mlýnek byl na denním pořádku a stage diving samozřejmostí. A kapela je evidentně ve skvělé formě, publiku téměř nedala odpočinout a sázela jednu pecku za druhou. Já osobně poznal jenom titulku Broadcasting a závěrečnou Wake the Dead. Před ní ale zazněly věci z loňské desky Die Knowing, včetně titulní skladby samotné. Publikum znalo mnohé texty zpaměti, takže se Futurem opět rozeznívaly masivní chorály a energie se tak předávala na obě strany barikády, která však byla pomyslně zbořena, protože kapela spolu s fanoušky vytvořila neuvěřitelně živelnou masu schopnou přestěhovat klub o pár bloků dál. Pokud vždy předvádějí takovouto show, nelze se jejich popularitě divit, je naprosto zasloužená a Comeback Kid právem patří ke špičce, stejně jako tento večer v Praze. Úkol splněn.