Hudební klub Futurum za svou relativně dlouhou existenci měl tu možnost hostit již nejedno velké jméno světové progresivní scény a sychravá říjnová neděle dne 9. nebyla výjimkou. Vůbec poprvé totiž svou tvorbu do Prahy přijeli představit Australané Dead Letter Circus, kteří zvláště posledních pár let platí za formaci, s níž je potřeba počítat a jejich poslední album Aesthesis z minulého roku, které při této zastávce přijeli promovat, se počítá za jejich prozatímní vrchol – samozřejmě záleží na úhlu pohledu. Vůbec sledovat hudební kariéru těchto bezesporu talentovaných muzikantů je celkem zábava – od spojení s rovněž australskými souputníky Karnivool, kdy Dead Letter Circus zvláště ve svých začátcích sázeli na podobně zadumanou atmosféru, po současné hitmakery, kteří se nejen díky výrazivu zpěváka Kima Benzieho neštítí občas zaplout i do hudebních vod hraničících až s popíkem.

Ale to poněkud předbíhám, součástí akce byly i dvě předkapely, přičemž na minimálně druhou v pořadí jsem se docela těšil, takže pojďme nejprve prohodit pár slov o jejich výkonech.

První si to na pódium přihasili italští THE SHIVER, kteří v undergroundu přebývají již od roku 2005. Představení jejich tvorby, která kombinuje synťáky s energickými kytarami, jež ovšem místy dokáží zvolnit a rozehrát až téměř post-rockovou seanci, dopadlo ve Futuru i vlivem dobrého zvuku docela v pořádku, byť se od některých zúčastněných ozývaly výtky ke kvalitě zpěvu frontmanky a zakladatelky formace Federicy Sciamanna. Ta kromě již zmíněných synthů neváhala a občas sáhla i po elektrické kytaře. Osobně mi jejich směs alternativního metalu s prvky elektroniky nijak nevadila, ale že bych byl nadšen, to se zrovna říci nedá. Na druhou stranu jsem si alespoň vyslechl zajímavou iteraci skladby Love Will Tear Us Apart od Joy Division, kterou si The Shiver připravili právě pro své evropské turné. Zajímavý rozjezd zajímavé akce, já už si ovšem přeci jen nemohl nevšimnout poněkud vyprázdněného Futura, které v neděli navštívilo odhadem jen několik desítek návštěvníků. A jak večer pokračoval, všem začalo být jasné, že tentokrát nás více nebude.

Druhou předkapelou v pořadí byli DISPERSE – partička polských milovníků progressivu v čele s teprve třiadvacetiletým Jakubem Żyteckim, který si již za těch pár let na scéně stačil udělat docela slušné jméno. Pánové, kteří hrají ve složení pouhých tří mužů (synthy, kytara a bicí) pochopitelně hráli především ze svého druhého, nejnovějšího alba Living Mirrors s občasnými návraty na vynikající (a mou oblíbenou) desku Journey Through the Hidden Gardens. Ze skladeb každopádně zazněly Enigma of Abode, hymna Dancing with Endless Love a například Message from Atlantis. Setu dominoval luxusní zvuk elektrické kytary s mnoha efekty a nebýt občas trochu opožděných bicích a zvukové koule v zatěžkanějších „djenty“ pasážích, mohlo se jednat o dokonalé vystoupení. I tak od Disperse super výkon, veskrze příjemná tři čtrvtě hodinka a doufám, že tyto mladé plantážníky ještě někdy naživo uvidím.

Připravuje se poslední štace večera, a to samotní  DEAD LETTER CIRCUS, kteří do Prahy přivezli svůj klasický set právě probíhajícího tour trvající +- dvě hodinky. I navzdory svému předsevzetí jsem byl mými spolu-návštěvníky dotažen do první řady, takže ač tím trochu utrpěl zvuk, který se na tomto místě nacházel, koncert jsem si užil na maximum. K věci. DLC (jak se kapela sama na svém merchi zkracuje) přijeli především promovat novou nahrávku (z níž toho realisticky viděno ovšem zase tolik nezaznělo), což jim ovšem nezabránilo použít otevírák ze svého debutového alba This is the Warning, které ještě tvrdě vyznávalo progresivní školu, než se DLC poněkud ubrali směrem k alternativním vodám. Jedno ale bylo jasné. Pořádná dávka koncertní energie, která se z pódia valila, společně s řádně bublající basou Stewarta Hilla vytvářela slušnou atmosféru a fanoušci v čele s Federicou, jež si (opět) přišla headlinera poslechnout, museli být spokojení. Na debutu jsme konečně ještě zůstali s následující Space On The Wall – houpavou záležitostí ve stylu Karnivool a jednou z mých nejoblíbenějších skladeb z repertoáru těchto šikovných klokanů.

Dále už ovšem pokračujeme žhavou současností. Přichází In Plain Sight – klipovka, která díky parádním akustickým pasážím nikdy nezklame. Zastavovačky v refrénu navíc fungují vždy spolehlivě, takže třepání hlav všech zúčastněných na sebe nenechalo dlouho čekat. Zároveň se jedná o skladbu, jež parádně ilustruje rozdíl mezi starým a novým hudebním výrazivem – zahloubané texty o snaze vidět něco víc se tlučou s celkem přímočarou rockovou skladbou, tak jak tomu bylo u pozdějších Tool.

Ale frčíme dál. Zaskáčeme si s While You Wait, koncertním trackem, u kterého se vyřádí všichni členové společně s publikem, byť vyhranost kapely je očividná a člověk má pocit naprosté profesionality a lehkosti, se kterou DLC svou tvorbu přehrávají. A něco mi říká, že především v progresivním ranku by to tak jednoduše být mělo.

Čas letí jako splašený, kapela přidává k dobrému Cage, asi nejznámější sklabu I Am, kterou naši čtenáři mimo jiné měli možnost slyšet v naší Marast On Air Tool relaci někdy v průběhu minulého roku a jede se dál. Zastavíme se u jedné z prvních skladeb v historii formace Tremors, jež se objevila na EP Next In Line vydaným již roku 2008. Parádní skladba s houpavými rytmy ve stylu americké alternativně progresivní školy a znovu mocná ukázka síly této kapely, když se zrovna nesnaží hrát popík.

V průběhu celého vystoupení musím pochválit nejen nasazení, ale i výborná světla a především zvuk, který jsem si dokázal upravit do velmi dobré kvality i v již vzpomínané první řadě, čili zde Futurum jako vždy coby koncertní sál odvedlo skvělou práci. Ze skladeb v ostrém sledu následovaly One Step (rovněž debut), The Veil z The Catalyst Fire a posléze následovala menší pauzička, aby se mohl vyřádit bicmen Luke Williams. Pro mne osobně – jak to u těchto exhibic bývá – trochu zbytečné, ale očividně tento prostoj slouží k občerstvení zbylých členů a tichem před závěrečným přídavkem - ten si pochopitelně fanoušci pokaždé nakonec nějak vytleskají. Mne z této (snad) trojice zaujala především živelná Next in Line a především parádní basové party Stewarta, jenž to s vervou pral do klubu hlava nehlava. Už jen tato skladba myslím přesvědčila všechny přítomné, že za rok, až se DLC vrátí zpět, bude opět důvod k návštěvě.

Já z mé pozice rád musím podotknout, že šlo rozhodně o podařenou akci – zvuk byl v pořádku, organizace rovněž. Jen by to možná chtělo trochu více účastníků z řad diváctva, na stranu druhou koncert trochu nešikovně v rámci tour vyšel na neděli a na návštěvě se tato skutečnost chtě nechtě musela projevit. Přesto mi nedá než drobně popíchnout do délky setu, jelikož kapela skončila někdy před 11 hodinou a posléze se poflakovala po klubu, přičemž by ještě klidně mohla nějakou tu skladbičku přidat. Ovšem i tak si myslím předvedla více než solidní standard, takže za rok se určitě společně opět shledáme.